Cestou necestou...

"Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají," slyším za svými zády. Následuje hlasité KLAP. Vybíhám kamenné schody. Hodiny ve vestibulu ukazují 16:57:08. Ujel mi. Tak jako včera. Šourám se k eskalátorům. Po cestě si prohlížím výlohy obchodů. "Prodejna klimatizována", hlásá cedulka na dveřích. Brr, pomyslím si, že tahle zima mi opravdu stačí. Slyším chrčivý zvuk eskalátorů. Přidržím se "pohyblivých madel" (jak radí světelná tabule) a v tu chvíli mě napadne - žloutenka. Avšak, není se čeho bát, pokud si v příštích okamžicích nehodlám olíznout ruku. Což opravdu nehodlám. Pomalu už se dostáváme nahoru. Spolu s dalšími lidmi přede mnou automaticky pootočím hlavou směrem k zastávce a doufám, že se třeba zpozdil. Ne. Škoda. Stmívá se a chladný vzduch mě štípe do tváří. Než dojdu k zastávce, je mi už pořádně zima. Další jede až za patnáct minut. Překvapivě. Vždyť takhle už jsem čekala kolikrát… U zastávky čekají dva přiopilí mužíčci s taškami. Velmi hlasitě rozmlouvají a baví se tím opileckým stylem: No a pstě sme tam jako – škyt – šli jó a – chrch – no víš né…?! Vysoká blondýna v černém kabátku se sluchátky v uších si je měří kritickým pohledem od hlavy až k patě. Nakonec jen obrátí oči v sloup a dělá, že je nevidí. Pobaveně se ušklíbnu. Stojím a čekám. Uběhlo pět minut. Mezitím se na zastávce vystřídalo několik autobusů. „Kam to jede?“ zeptá se jeden z mužíků, „do Jesenic, to bysme dojeli! Škyt!“ Začnou se pobaveně smát a poté navážou svou obvyklou dosavadní konverzaci. Pozorování okolních lidí mě už téměř přestalo bavit. „Angličtina a němčina – soukromý učitel – 430kč na hodinu!“ čtu si inzerát na sloupu, na kterém je napsáno „vylepování inzerátů a reklamních letáků zakázáno!“. Ale to bychom nebyli v Čechách, aby se něco takového nestalo. Po chvíli přijde pán, ehm, jak bych to řekla, trochu zvláštního rázu. Na hlavě valašský klobouk, na zádech batoh, kraťasy a vlněné podkolenky. Jde si sednout k zábradlí a začne zírat na ostatní. Další usměv. Začínají mi omrzat nohy. Rozhodnu se trochu rozproudit krev a začnu obcházet kolem trafiky a laviček. Na jedné z nich sedí asi patnáctiletý kluk, který se tulí k mámě. Toho ale já přece znám! Tohle dělá od doby, kdy jsem ho poprvé viděla v autobuse. Stále se k ní tulí, i když už má nejspíš občanku. Bez jakéhokoli sebemenšího zájmu pokračuji dále v obhlídce. Converse taška, nagelované vlasy, a rádoby drsný výraz. Samozřejmě, že ho znám. Tedy aspoň od vidění. Kluk, kterému může být tak jedenáct dvanáct. Víc ne. Stojí tam s dvěma holkami. Jedna vysoká, druhá menší. Na klukovi je vidět, že se snaží navodit pocit, že ani o jedno vůbec nestojí a že spíš ony by se mu měli klanět. Ale… nevím, zdali se mu to zrovna daří. Na větší dívce je vidět, že ji okolní svět vůbec nezajímá. Mladší působí dojmem děvečky z ulice, kterou zrovna oslovil princ. A ten kluk si je svého postavení vědom. Mluví stále sprostě. Asi si tím dodává na větší drsnosti. Přestalo mě to bavit a tak se přesunu zpět k zastávce. Měl tady už být. Nebudu přece kvůli chybám řidičů věčně mrznout! Přijíždí autobus. Ale není můj. Tedy… mohla bych jím jet, ale pak bych musela daleko docházek k domu… což se mi v té zimě nechce. „Takže ten autobus vynechal,“ slyším mluvit ženu vedle mě. Tiše zasténám. To je opravu za trest! Kluk s menší holkou se rozloučí s tou větší a odejdou k autobusu. Větší dívka poodejde od zastávky. V příštích okamžicích už jsem jen viděla, jak dokouřila cigaretu. Slyším další přijíždějící autobus. Ohlédnu se a světu div se, má stejné číslo jako ten, co už tady stojí. Ovšem… ten co tady celou dobu stál, má najednou číslo, které potřebuji. Nasupeně přistoupím a zařadím se do fronty u dveří. Za sebou slyším tulícího se kluka, jak promlouvá k matce. Ona mu na to odpověděla: „ ale k čemu mi to je, když si teď nesednu!“. Kluk se pobaveně zasměje a začne dlouhou přednášku o průkazech ZTP a o výhodách a nevýhodách tohoto průkazu. Obrátím oči v sloup. Konečně se dostanu do tepla autobusu. Vzduch už je téměř vydýchán a téměř všechna místa obsazena. Zrychlím krok a vklouznu na místo vedle oné vysoké blondýny, co si tak kriticky prohlížela ty dva přiopilé mužíky – které k mému „velkému překvapení“ sedí v autobuse také, jen pár sedadel před námi. Zaslechnu hlas kluka: „Od koho máš tu kytku?“ zeptá se holky, co sedí vedle něj. „Od kluka,“ zcela nevzrušeně odpoví. „Aha a je aspoň hezkej?“ „No rozhodně hezčí, než ty,“ pronese dívka a já se znova ušklíbnu nad tím, jak vítězoslavně ho setřela. „Tak když je hezčí než já, tak to musí být jen princ Krasoň,“ zamumlá kluk a já se musím smát nad jeho troufalostí. Vydýchaný vzduch v autobusu se začne mísit s alkoholovým pachem nově příchozích. Za mnou slyším techno nějakého člověka ze sluchátek, před sebou zase ty dva přiopilé. Ovšem teď už je tolik nevnímám. Jeden z nich začal kašlat, takže se jeho kašel mísí s technem, vrčením motoru a chytrých keců kluka a přítuly. Přijíždíme na další zastávku. Lidé, co s sebou přinesli alkoholový pach se chystají vystoupit, OVŠEM! Jakmile se všichni nahrnou ke dveřím, řidič prudce zabrzdí, všichni začnou padat a hystericky řvát, přítula pronese „ty krávo!“ a mě na klíně skončí drobná blondýna. „O-omlouvám se!“ vykoktá vyděšeně, protože tohle opravdu nečekala. Koneckonců – já také ne. Když se vše uvede do normálu, přiopilí mužíci zase začnou kašlat a rozmlouvat, přítula si jde s matkou sednout místo lidí, kteří vystoupili, a kluk řekne holce: „já si teď dám sluchátka, takže i kdybys na mě chtěla mluvit, neuslyším tě!“ a s vítězoslavným výrazem v obličeji se nasadí sluchátka. Po chvíli normálního autobusového rozpoložení (tj. techno, kašel, motor a přítula) nastane moje chvíle. Konečně vystupuji. Holka se rozloučí s klukem a postaví se za mě ke dveřím. Když se dveře se skřípotem a boucháním otevřou, vyjdu na večerní studený vzduch a s obličejem ošlehávaným větrem se vydávám domů…