Jak chutná život

JAK CHUTNÁ ŽIVOT

HOŘKÝ ŽIVOT

„Ty furt nechápeš, že už nejsem malý dítě! Už mi není pět let! Bude mi 17, uvědomuješ si to vůbec? Jasně, na to, abych vařila a uklízela, na to jsem velká, že? Ale abych šla večer ven, tak to néé.“ Hanka nenávistně pohlédla na svou matku a práskla s kuchyňskými dveřmi, až se otřásl celý dům.
„Ona vůbec neví, co teď prožívám,“ brečela nahlas Hanka. Nalíčené oči se jí přitom rozmazaly a začernily celý obličej. „Já přece nechtěla jít ven, abych se ožrala a kouřila v parku trávu. Potřebuju se jen odreagovat, zapomenout na to všechno. Potřebuju být chvíli s lidmi, kteří mě mají fakt rádi. Vždyť já už nikoho nemám…. Doma na mě kašlou, Míša je teď radši s Janou, Klárka mi psala, že už má domluvenýho něco jinýho a přitom celý večer seděla na ajsku a když jsem se přihlásila, tak se honem hodila away… Verunka je zase naštvaná, že nikdy nemám čas… Je to fakt začarovanej kruh. Jsem smutná, že na mě kašlou a oni tím pádem na mě kašlou ještě víc, protože jsem na ně ze všech těch bolestí protivná… K tomu jsem navíc hnusná a blbá. Asi bych se měla smířit s tím, že skončím jako stará panna, která nikdy nic nedokáže.“

SLADKÝ ŽIVOT

„Holky, na tu promoci jsem si koupila úplně senzační šaty. Mrkejte!“ Hanka se procházela po pokoji jako modelka po přehlídkovém mole. Zastavila se před Martinou sedící na posteli, pohodila vlasy a zaujala svůdnou pózu. Po chvilce obě vyprskly smíchy a Martina hodila po Hance polštář. Začala polštářová bitva.
„Láhev portského, prosím.“ Číšník se galantně uklonil: „A dáma si bude přát?“ „Minerálku a krevetový salát.“ Číšník se znovu uklonil a mile se na Hanku usmál. Při odchodu se ještě jednou ohlédl a zdálo se, že se dívá Hance přímo do očí. „No, miláčku, máme hned několik důvodů k pořádné oslavě. Tvoji zítřejší promoci, moje narozeniny a naše půlroční výročí. Mám pro tebe malý dárek. Ale napřed počkáme na to víno, jo?“ Číšník se už i s lahví archivního vína v ruce blížil. Při nalévání se omylem dotkl Hančiny ruky. „Pardon. Jídlo vám donesu za minutku.“ Hančin přítel pozvedl třpytící se pohár barvy pomsty a přiťukl si s ní. Poté ji políbil a vytáhl na stůl obálku. „Jé, Ivošku, co to je? Můžu to otevřít?“ S třesoucími se prsty rozlepila obálku. Vytáhla nějaký papír či poukázku. „Ivošku, ty jsi vážně šílenec. Můj malinkatej blázínek. Koho jiného než tebe by napadlo dát mi jako dárek skok padákem? Já tě tak miluju!“

OKOŘENĚNÝ ŽIVOT

„Sakra, tak si s tím klukem promluv ty! Jsi přece jeho otec!“ „No, to bys měla vědět ty, jestli jsem nebo nejsem. Kdo ví? Jen aby to nakonec nebyl ten tvůj slavnej Ivošek, jak mi ho furt předhazuješ.“ „Ivošek měl na rozdíl od tebe charakter! Ho by nenapadlo házet slečnám v restauraci lístečky do klína a pak na ně čekat na parkovišti.“ „On by se hlavně do restaurace jinak než jako host nedostal. Zbohatlickej spratek. Každej si myslí, že když má jeho fotr v garáži porsche, tak se mu bude celej svět klanět. Jó, to se hošánek spletl.“ „Spíš jsem se spletla já. Že já mohla být tak blbá! Ten tvůj lístek mě tenkrát pobavil, dokonce mi imponoval. Ale hned jsem mohla tušit, že ten život s tebou bude stát za prd.“ „Dovol, abych se zasmál. To já měl na první pohled poznat, jaká jsi semetrika.“ „Semetrika?! Jak myslíš. V noci ti ukážu, jak moc velká semetrika jsem.“

SLANÝ ŽIVOT

„Osol mi ten chleba pořádně.“ „Víš, že bys neměl tolik solit. Jsi těžký žlučníkář.“ Hance se starostí udělala na čele vráska. V té záplavě brázd stáří se však ztratila „Neboj se. Vždyť mě už nějaké to zrnko či dvě neskolí.“ Objal Hanku a pohladil ji po prošedivělé hlavě. „Myško,“ zašeptal.
„Mami, nebreč už. No tak. Jinak ta polívka nebude k jídlu, Bude úplně přesolená od těch tvých slz.“ „Přesně tak ji měl táta rád….“