Nevlastní otec

Slyším pláč... Ten pláč znám moc dobře. Slýchávám ho každičký den. Nikomu to nepřeju. Tento pláč patří moji mamince, kterou nejspíše zase uhodil můj nejvlastní otec. Nevím, jak dlouho ještě vydržím tenhle teror. To, že mě mlátí, to už jsem si zvykla, ale, že teď začal mlátit i mojí mladší sestřičku, která má sotva dva roky mu neodpustím už nikdy.

Takový život není jednoduchý... Holky ze třídy jsou otrávené tím, jak se o ně rodiče starají, jak jim plánují rodinné výlety, nebo různé návštěvy u přátel. Za tohle já bych dala cokoliv. Tohle zkrátka neznám a nejspíše už nikdy nepoznám. Můj nevlastní otec mi totiž naplánoval rozvrh přesně na minutu. Ráno vstávám téměř za svítání, abych mu vyleštila boty, nachystala svačinu do práce, skočila do trafiky pro noviny a když začakala kolem čtvrté ráno plakat Natálka (to je ta moje malá sestřička) nemohla jsem jít za ní, místo toho ta bestie vzala peřinu a hodil to na nebohou Natálku. To už jsem nevydržela a otevřela si na něho pusu. Sotva jsem začala větu, hned mě zklátil k zemi a s šibalským úsměvem v očích odešel spokojeně do práce. Uf, vždy si oddychnu, že teď mě čeká, jen to dobré. Nakrmím Natálku a hraju si s ní, aspoň chvíli. Stejně je mi právě jí nejvíce líto. Usnula, vypadá tak roztomile. V tom se vyrazí dveře a otec vběhne do bytu, začne řvát na celý byt, že nemá brýle. Věděla jsem moc dobře, že jsou těsně u Natálky, to je možná důvod proč jsem mlčela a doufala, že si toho nevšimne. Všimnul. Vzal ji do náručí a odpochodoval do koupelny, hodil ji do vany, kde dal špunt a spustil vodu. mě přivázal k dětské postýlce, abych ji nemohla zachránit. To už bylo, ale příliš, začala jsem řvát, že tohle je týrání, že mu to jen tak neprojde! Odvětil jen: ,,Mě děvěnko, projde všechno!" a odešel spokojeně do práce. Brečela jsem a měla chuť zemřít, pak mi došlo, že vlastně Natálka se teď už nejspíše topí... Táta naštěstí neměl brýle, tudiž uzel, bylo opravdu snadné rozvázat a utíkala jsem k Natálce. Vodu měla nad nosem, okamžitě jsme ji vytáhla a vodu vypnula, avšak Natálka se ani nepohla... Začala jsem propadat panice! Co teď? Snad není ...... Nedokázala jsem dokončit ani tuto myšlenku a okamžitě jsem chtěla vyrazit na pohotovost, ale ono to nešlo. Otec mě zamknul a klíče si vzal s sebou. Já totiž do školy téměř vůbec nechodím, ráda bych chodila, ale otec je proti tomu, že bych tam mohla vyslepičit, vše co nám provádí. Takže mě drží ve vězení doma. Máma? Ta je dávno v práci, ale ta se otce natolik bojí, že si na nic netroufá. Přikázal jí, že se všem musí vyhýbat, s nikým se nesmí kamarádit. Marně jsem doma hledala mobil. Otec je všechny pečlivě uschoval. Bydlíme v sedmém patře, tudiž ani cesta oknem nepřicházela v úvahu. Začínala jsem čím dál tím více propadat panice. Zamčená doma, s polomrtvou sestřičkou v náručí. Začala jsem bušit na dveře a řvát v domění, že mě třeba sousedé uslyší a zavolají pomoc, avšak beúspěšně. Snažila jsem se Natálce nahmatat tep... A cítila malinké tlukoty. Byla to naděje. Za chvilku slyším divné škrábaní na dveře, přiběhnu k nim a začnu řvát. V tu chvíli se ozve hlasitý štěkot, určitě bude patřit velkému plemeni, netuším, jelikož neznám jediného souseda. Svět znám pouze z vlastního okna a internetu, který mi otec připojí, když potřebuje něco najít, sám by to totiž nezvládnul.

Připadala jsem si strašně. Moc jsem chtěla sestřičce pomoct, ale nevěděla jsem jak. Co mám dělat, ptala jsem se sama sebe tisíckrát. Pes stále štěkal za dveřmi, ale žádný páníček se neozýval. Má naděje téměř uhasnula, když v tom, začal někdo mluvit:,,Maxi! K noze!". Byla tady pomoc pomyslela jsme si a ze všech sil začala řvát o pomoc. Byla to paní, moc příjemná a obětavá, okamžitě zavolala policii, která vypáčila dveře a Natálka putovala do nemocnice, sama. Já musela odjet na stanici. Poprvé jsem sešla před náš dům. Byl to panelový dům, ten pojem znám díky anglicko-českému slovníku. Všechno mi připadalo nádherné, pozorovala jsem každý strom, každé auto, každou osobu. Svět mi najednou přišel nádherný. Poprvé jsem viděla policejní stanici, kde jsem jim všechno vylíčila. Zavzpomínala jsem si tam na tři naprosoto otřesné roky, co jsme takhle existovali. Policisté na mě zírali s otevřenou pusou, asi mi nevěřili. Pak přišel jeden chlápek a držel v ruce složku, začal číst, četl o něm, o mém nevlastním otci! Že tento čin, už jednou provedl, že jedno své první dítě zabil a manželka, že se psychycky zhroutila.

Máma!!! Vzpomněla jsem si, že přesně za 13minut, bude doma z práce. Musíme zabránit tátovi, aby ji dostal, bylo to těsné, ale policie, vše zvládla a otci nezbývalo nic jiného, než aby se přiznal. Mě a mámě byla navržena psychologická poradna, kde nám hodně pomohli.

Začala jsem chodit do školy, připadala jsem si vážně, jak prvňáček, co jde poprvé do školy, no spíše podruhé, jednou už jsem v ní byla, ještě na základní škole, když bylo vše ještě normální. Teď jsem úspěšně nastoupila na střední školu, kde jsem se hned seznámila. Našla jsem si tam nejlepší kamarádku, které za hodně vděčím. Máma si našla novou práci, konečně dělala to co ji baví a hlavně, měla kolem sebe lidi, se kterými si povídala a Natálka šla na zápis do mateřské školy.

Nakonec můj příběh skončil happyendem, čemuž bych nevěřila, dokud se toto nestalo. A splnil se mi můj sen. Já, Natálka a maminka pořádáme rodinné výlety, kterých se vždycky nemůžu dočkat.