O lásce a nenávisti

Krásný den v lese, tu on a ona ruku v ruce šli. Dlouho se hledali, předlouho, až se našli. A měli se rádi, opravdu rádi. Jeden druhému by snesl modré z nebe, tak se měli rádi. On by pro ni do ohně skočil, ona by si pro něj oči vyplakala. Nebylo mezi nimi sváru, a jestli ano, dobře to skryli. Nevzdálili se od sebe ani na krok, byli jen a jen spolu, nemohli bez sebe být. Jeden by bez toho druhého nedokázal existovat. Tak začala velká láska-nikdo nevěděl, kde se vzala, odkud přišla, jak dlouho zůstane, jen ti dva věděli, že je mezi nimi.
Ona mu řekla: Mám Tě ráda. A on jí: Mám Tě rád. Zadívali se na sebe a chvíli tam stáli, jen tak. A láska tam stála, dívala se na ně a usmívala se, žehnala jim a spojovala jejich myšlení a konání. A oni tam stáli a dívali se na sebe, měli se rádi a šeptali si krásná slova.
Však dlouho tomu nebylo. Jak tam stáli, nebe se zatáhlo a krásný den byl ten tam. Nad hlavou jim šlehaly blesky. Spadly první černé kapky, stékaly jim po tvářích a láska se začala rozplývat. Nejdřív pomalu, jen neznatelně, pak ale rychle vybledla a už jí bylo jen kousek. On řekl: Musím jít.
Její oči se zalily slzami, svět se jí pod nohami zatočil. Ta krásná chvíle utekla daleko, kam jen už lidské oko nemůže dohlédnout. Otočil se a šel. Bez rozloučení, beze všeho, nechal ji tam stát. Ona si říkala: Svět je krutý, nemá slitování. Po tvářích jí stékaly slzy bolesti a zlosti na svět. Nemám Tě ráda, osude! Říkala, kudy chodila.
Tak skončila jedna velká láska. Nikdo neví, kam šla a na jak dlouho, jen Ti dva ví, že už není mezi nimi tak jako dříve bývala…