Česká fantazie

ČESKÁ FANTAZIE
-------------------------

Kouzelný svět fantazie! Ten mě provází celým mým životem! Je to nádhera, zapomenout na všechny bolístky, které mám na duši, na tělě … prostě na všechny. Každý den se některá z nich zhmotní tak reálně a ničí mě, bere mi životní sílu. Vůbec chuť žít! Myšlenky se pak zatoulají tam, kam jim moje byť nelegální, ale přeci silná křesťanská víra zakazuje vstoupit. Zakázané dveře, které naše upachtěná, unavená a bolavá duše nesmí otevřít. Neměla by! A přece je mnoho těch, kteří dveře otevřou a vstoupí.
Jejich duše potom pláče, je dezorientovaná, zmatená a potřebuje pomoc těch, kteří jsou takzvaně „silní“, více odolní. Jedinci s konkrétní představou o životní cestě nejen své, ale i té naší. Lékaři. Ale je jejich pomoc opravdu to, co hledáme?
Miluji své malé úlety do světa fikce, kde mohu pomocí svých představ bloudit a nacházet opravdu SVOJÍ cestu. Nádhera, nemyslíte? Když jsem byla holka, představovala jsem si, že budu mít děti, manžela, budu moc zodpovědná a šikovná ženuška. Pečlivá, trpělivá a se svými dětmi si budu vždycky o všem povídat a vyřeším úplně všechny problémy. A zažehnání každého problému zakončí všesmiřující a všechápající objímání! Taky pěkná fantazie!
V tom opravdovém životě to přece chodí jinak. Moje dospělé dcery a náš velmi kostrabatý, rozporuplný vztah mi každý den nastavuje zrcadlo, ve kterém vidím sama sebe mladou, nedospělou a moje tehdejší problémy mezi mnou a mou matkou. Život se tak nemilosrdně opakuje, jako mnohočetná repríza více, či méně úspěšné divadelní hry. A my jsme jen bezmocně přihlížejícími diváky, bez možnosti stát se alespoň na chvíli režisérem a pozměnit tu, či onu scénu, která se nám napoprvé nepovedla !

Moje oblíbené rčení zní: „Nikdo nemá příručku na rodičovství a jen čas ukáže, jaké jsme při výchově napáchali chyby, které se nám vrátí jako bumerang.“
Chtěla bych ve zmatku každodenních malých katastrof a problémů, které jsou přirozenou součástí života, znovu najít rovnováhu. Začít se smát a bavit barvitostí a různorodostí života samotného tak, jako ještě nedávno, kdy starostí bylo víc, ale kupodivu radostí taky!
Pohled na problémy se s narůstajícím věkem mění. Teď to zakouším na vlasní kůži. Jakoby blížící se stáří v nás vyvolávalo pocit strachu z toho, že budeme mít méně síly na práci, která nás má zajistit finančně, méně síly na řešení našich životních peripetií, a že nás toto nevyhnutelné oslabení dostane do stavu naprosté bezmoci, kdy už nemůžeme nic ovlivnit, protože prostě zestárneme, a naše životní zkušenosti nám v boji s větrnýmy mlýny naší současnosti nebudou k ničemu. Alespoň naše česká politická scéna a mladší část české společnosti se tak tváří!
A přeci na naší planetě existují kultury, které stáří ctí. Starší těchto společností jsou váženými osobami, opravdovou studnicí moudrosti. Jejich mladá generace je ctí, hýčká a váží si jich. Děti se této úctě učí od svých rodičů, vnímají ji a předávají dalším generacím.
A zase jsme u stavu mysli, který mám tak ráda – procházím se FANTAZIÍ. Mým útočištěm. Jak by byla země Česká krásná, kdyby se v ní uznávaly tyto hodnoty a staly se nedílnou součástí vývoje naší „ mladé demokracie.“ Einstein, který je v mých očích otcem fantazie, by nám takovou splečnost záviděl !
Zkuste se taky občas ponořit do světa fikce, možná to nepomůže, ale je to prostě FAJN …

Autor: Sladkalu