Happy day

Celý den pršelo. Připadal jsem si jak Jack Carter, co jede pomstít smrt svého mladšího bráchy.
Husté kapky deště dopadaly na sklo rozjetého rychlíku a já sledoval mizející krajinu. Přečetl jsem pár listů z rozečtené knížky a před Brnem ji uklidil zpět do tašky.
Vystoupil jsem z vlaku. Pro strýčka příhodu jsem zavítal do krámu koupit si něco k snědku.Od rána mi škrundalo po střevech. A když něco chcete hned, deset minut vám připadá jako celá věčnost, obzvlášť, když máte urychleně na spěch, a před váma je ještě fronta lidí. Nenápadně jsem vypustil plyny do éteru a odešel z inkriminovaného místa. Doufal jsem, že to nebude viróza, která mě nedávno postihla. Za pár minut jsem dorazil na autorské čtení v kavárně Práh.
Přestalo pršet.
Až na dvě osoby jsem z přísedících nikoho neznal; většinou to byli studenti kolem dvaceti let, intelek- tuálové chodící na vysokou; potom lidé kolem tyřicítky, kteří se chtěli na chvíli zbavit svých rodičovských starostí, a tak nechali svoje ratolesti raději doma; seniory a senioryty, kteří si chtějí užívat, dokud jim čas ještě dá.
Přistoupil jsem k výčepnímu pultu a objednal si pivo.
Mladý barman připomínal terploučkého hoška. Alespoň tak vypadal.
„Ahoj Listere, jsi nějakej zticha,“ popíchla mě Alice od nedalekého stolu sedící s Juliou Martinez
„Jsem krapet nesvůj.“
„Posledně jsi zářil vtipem a veselou náladou,“ přidala se Julia.
„Spíš přiopilí,“ vyvedl jsem jí z omylu.
„Pamatuješ si mě?“ zeptala se Alice.
Její tvář mi kohosi připomínala. „Mlhavě. Mohu k vám přisednout?“
„Zajisté,“ obrátila se na Julii, kterou jsem znal z poslední párty. Dnes tu byla i se svou roztomilou osmiletou dcerkou, která je do tancování jako divá. Zřejmě se s matkou dívala na Stardance.
Dal jsem si pár doušků piva.
Účtenka, kam mi pingl zapisoval požité nápoje, mě docela pobavila, neboť na ní bylo psáno: Tréninková kavárna. ´To sedí,´ třímám v ruce nedopitý pullitr, ´na posilování bude ještě času dost.´
Nejsem kdovíjakej znalec piva, ale zdejší značka mi připomínala svitavskou Holbu. Lehce trpká chuť, jedenáctiprocentní ležák. Asi nejlepší pivo v Brně.
Zanedlouho dorazila Polárka, dvacetiletá okatá brunetka. Víc než polárkovému dortu se podobala Jitce Ježkové, herečce, která se věnuje i dabingu. Svítila vedle mne jak Polárka na noční obloze. Nechal jsem se jí něžně okouzlovat, dokud jsem nespatřil Davida, který usedl naproti ke stolu. Vytáhl štos papíru popsaného básněmi, jako by se nedokázal rozhodnout, které jsou dobré a jaké šunt. Také já jsem v tašce zalovil a položil před sebe jedinou, která by odpovídala danému tématu o Martinovi na bílém koni, jehož den se rychle nachýlil.
„Ty toho nemáš víc?“ Podivila se Julia.
„Ne, nic lepšího jsem na tohle téma nenašel,“ zatímco Davida popadlo básnické střevo, já jsem neměl na básnění ani pomyšlení.
Člověku to sice nepřijde, ale trocha stačí ke štěstí.
Opět mi na střevech zaškvrndalo. Aniž bych dal na sobě něco znát, nepříjemný pocit odešel. Možná to bylo tím, že jsem si dal další černohorské, anebo za to mohla ochutnávka domácího štrůdlu hostitelky, která tento program zorganizovala. Za pár minut zmizela Alice za prosklenými dveřmi.
Napůl ucha jsem poslouchal interprety na pódiu, automaticky jim zatleskal, a když jsem se chtěl zaposlouchat do básničky, vždy mi unikla pointa. Jindy
se mi začátek zalíbil. Ale stačí sebemenší drobnost, aby se mi celý text znechutil a odsunul hluboko do mého podvědomí.
Než jsem si stačil odskočit na toaletu, několik hostů se na mě dost divně podívalo. Určitě jsem se dopustil nějakého trapasu, který jsem si neuvědomoval. Samozřejmě, nedozapl se mi zip, který se otevřel na celé kolo a začal se šklebit na ostatní kolem.
Šel jsem si zapálit. Na zpáteční cestě se už nikdo neohlížel. Popelník vypadal, jako by někdo do něho nalil slunečnicový olej. Asi na něm smažil vajgly.
Zanedlouho se u mne zastavila Evik. Jako první mne několika lidem představila v Moravské vinopalně. Dala si svoji Red Whiteku, popovídali si o všem možném a vrátili se zpět do kavárny. Zatímco se losovalo, objednal jsem si jednoho turka, ani jsem tomu nevěnoval pražádnou pozornost. Většinou od nikoho nic neočekává- te, ale když najednou zpoza pódia zazní vaše jméno, nevěříte (naposledy, kdy jsem co kdy vyhrál, bylo třicet korun ve Sportce). Nevěřícně jsem kroutil hlavou, jako by to nebyla pravda. Povětšinou očekáváte to nejhorší, poněvadž zbylé procento úspěšnosti v mnoha případech nehraje hlavní roli. Bylo to něco nevyslovi- telného: asi nejsilnější zážitek, který mi už nikdo nikdy nevezme. Vyhrál jsem jednu ze dvou symbolických cen, i když jsem nerecitoval, a kdosi vzal moji báseň za mně. Mám totiž hroznej přednes a s ním bych se nikde nechlubil.
Akce končila. Zbyla nás jen hrstka. Bavili jsme se o strastech i trapasech, které nás v životě potkaly a kolem půlnoci se vydali směrem na nádraží.
„Mně za chvíli jede poslední vlak, a jak koukám, tak tobě jede Listere … podíval se Dave v hale na ukazatel odjezdů vlaků …“nejdřív ve dvě dvacet pět:“
„Já už to tu přežiju.“
„Moje rodina by to však nepřežila, musím živit ženu a dvě děti.“
Každý svého štěstí strůjce jest.
Rozloučili jsme se, řekli si s ostatními zlom vaz a každý si šel po svých.

Měl jsem před sebou ještě fůru času. Zašel jsem do nejbližšího baru, kde jsem zabil dvě hodiny sledováním filmu s Jetem Li. Dopil jsem pivo a spravil si chuť ve vietnamské restauraci. Člověk by ani neřekl, kolik času to zabere (pro jiného by to znamenalo noční můru, nemá-li představivost, co s volným časem). Dal jsem asi dvě porce čehosi se zeleninou a hranolkama, venku celaskon a ladným krokem zamířil na nádraží.
Cesta utekla bez problémů. Monotónní zvuk jedoucí- ho vlaku každého lehce uspí, pokud není nočním ptákem jako já. Po třech hodinách jsem dorazil do Kolína. Zbývala mi hodina, než mi přijede osobák. Před budovou jsem si dal dva kelímky kávy z automatu a zapálil si jednu viceroyku. Sotva jsem se otočil, spatřil jsem kamaráda z práce, kterému skončila noční směna. Dlouho jsme se neviděli. A jeho přítomnost mi jenom bodla (aspoň tu nebudu tvrdnout sám).
„Nazdar, Lister! Člověče, jak dlouho jsme se neviděli?“ zvolal, jako by spatřil Malou mořskou vílu. „Jó, to nevíš, co se u nás děje.. Mistr tě pořád vychvaluje, jaks byl dobrej´. Nemohl si tě kamaráde vynachválit.“ Možná dobrej ale taky blbej, projelo mi hlavou. Když už máte nějakou práci, chcete prorazit a navíc přebalování těsnění do aut do umělohmotných boxů mě bavilo. Vždycky jste si našli pár minut na napsání několika veršů. Každopádně jsem vykonával práci, která nikoho nebavila. Díky mé pracovitosti a spolehlivosti nemohl bych být tam, kde jsem dnes. Za to vděčím svému mistrovi, který mi sehnal bezva flek a jemuž tohle
nadosmrti nezapomenu.
„Píšeš ještě básničky?“ obrátil list. „Pokaždé´s jich napsal hodně.“ (ty časy již minuly).
„Jo, ještě píšu.“
Byl krapet kouslej, proto byl tak odvázanej.
„Hele, je to na mě znát?“
A dalo se s ním ještě mluvit.
„Hele, dej si se mnou pivo.“ „Ne, už bych žádný nezvlád, za chvíli mi jede vlak.“ Ještě mne chvíli přemlouval, a když věděl, že s tímhle se mnou nepocho- dí, začal se vyptávat, co vím o zvýšené výrobě v automobilce a dalších záležitostech. Nechtěl jsem čekat, až mu po deseti pivech splaskne huba a začne
šišlat jak bezzubej dědek.
Koukl jsem na hodinky, řekli jsme si ahoj a spěchal jsem na vlak. Byl jsem nevyspalej a hladovej. Už jsem se dávno viděl v posteli.