Pondělí

Pondělí

Je svátek 17. 11. 2008
Jsem na chalupě u Sázavy, sedím u notebooku koukám ven přes brýle a okno na zapadající slunce nad červenou krytinou protější budovy mé truhlářské dílny. Drbu si hlavu a šupinky kůže se snáší na černou flaušovou mikinu. Betyna jenž vedle mne leží, na pohovce sebou škube vidinou psího snu. Sem po obědě jenž mi přichystala Tereza. Dopoledne sem strávil štípáním dřeva, jeho složením, střihem ovocných stromů, čuměním na televizi poleháváním a topením v kotli. Dana tedy manželka zůstala s mladší dcerou Nikolou v Praze. Včera bylo zde rušno, jelikož se udil veliký kapr, sýr a k tomu se trošku popilo.
Prohlížím staré pohlednice, obdivuji krasopis písma. Ze zdi na mne kouká svatá Anna, kalendář Playboy Lada, Soudek, Dalí, Kocman, Kraus.
Televize na pyramidě trámů položena jest.
Hudba Sester s DVD.
Nad hlavou dřevěné patro co ke spaní slouží pod ním lampa, co na lešení bývala.
Vedle sebe haldu map, knih a suchou kytici.
Z patra visí mucholapka se svými hosty.
Provazové zábradlí, jež zdobí, z něj se uzle různé vinou i šibeniční jsem naň vázal
U dveří kachlové vysoká kamna co z Vinohrad přestěhována mnou byla.
Vedle těchto uhlák od slídových Amerických kamen se zdobením včetně lopatky.
Proutěný koš na dřevo.
Velká truhlice na obilí co věky jistě pamatuje.
Dřevěné vláčky a jiné hračky.
Lampa stojací ke zdi svítící.
Hodiny prosklené s kyvadlem bez honu.
Stará chaloupky v rámečku z bazaru.
Dveře jak do sklepa dvoukřídlá svlaková smrková bez nátěru chráněná kovářským kováním opatřená mnou stvořená.
A pak ta nádoba veliká dřevěná kulatá obručemi stažená.
Taky koše proutěné na prádlo stvořené.
Štokrle co k dojení je určené šmajdavé před televizí opřené.
A taky schody na patro.
Sedačka z bidel, molitanu kůží a látek.
Opěradlo skloněné.
Police z trámů kramlemi stažené.
A pak jsem tu já co to všechno v hlavě složil a sem tak dal.
Pak si tu Ty.
To já tady tvořím a po Tobě hořím.
Nechci rýmovat jen rámovat rámovatelné.
Vidět viditelné slyšet slyšitelné hladit hladitelné.
Jo tak, by mělo být, jen není tomu tak.
A pak je tu myšlenka na tu babu z nettu co mne provází. Není to jen moje svědomí to ona?
Věnuje mnoho času mojí nápravě.
Láme nade mnou hůl a přitom říká stůj.
Ty sny vidím s ní.
A jak vzkazy modré se množí co na to ti druzí?
Nic neřeknou to, jen když se to domáknou.
Já teď eroticky zaměřen jak po dlouhém půstu.
To co mělo by jít ústy, jde teď prsty.
A nohy zebou, ke krbu mne vedou. Cigareta hoří a kouř zvolna mizí v komíně.
Zkratky dnes já nepíši gramaticky stejně nesprávně.
A další list já napíši, o nás pro Vás.
Sýr v plátně z udírny stáhnu.
Pak břicho zatáhnu.
A myslím na napsané Tebou mnou jak to prolnout či jen polknout.
Těším se domu, jak to tam dám, jak dobře bude mi od té chvíle.
A co když net nepůjde?
Červená v modré tam třeba táboří, svět svůj můj boří.
Hodně jsem se nad Tvým psaním zamýšlel, o lecčems přemýšlel.
Došel sem k jasné diagnóze tady léčba nutná je.
Diagnóza prošla a stejně pošla, může se i stát, i když o něj bude stát.
Jak mne ona vidí tak z ledasčeho sleví.
Vím, jak tohle dopadá, když mozek odpadá.
Co když baterka teď nyní klekne a toto psaní zhebne.
Dít se bude hovno je nade vše jasno.
Protože zítra slunce vyjde zas, vítr pohladí nás.
Zem se zachvěje, proud řeky krajem propluje.
Tráva poroste, listí spadne.
Peníze dojdou, srnky stromky okusovat budou.
Máma mámou zůstane.
Hrobník s lopatou.
Kmotr s vendetou.
A pak cvak, kompu zkrat.
Vydrž ještě chvíli, dotuji Tě ze sítě.
Hladím Tě po ramenou, s jasnou vidinou jak podléháš a na mne doléháš.
A ono se stává, že z toho vstává.
Chce být při tom ne už po tom.
Záda srovná, tix vypere.
Na prostěradle zbyla mi po Tobě jen skvrna pouhá, myšlenka to byla dlouhá.
Tak unaven, vysílen překvapen.
A rád.