Každé ráno vychází slunce

Leckdo by mohl říct, že je to pošetilost. Sedět si tady u pracovního stolu a poslouchat „Money, money, money“ od Abby. Někdo by možná i namítl, že nejsem normální, poslouchat tohle v sedmnácti letech. Ale normální to bylo. Tenkrát to bylo naprosto normální. Asi tak normální, jako že každé ráno vychází slunce...

Slídil jsem po bytě jako vymítač, slídil a hledal něco k snědku, čím bych ukojil svůj prázdný žaludek. Ten se po včerejší párty zmítal v křečích a snažil se nadechnnout, ale nešlo to. Nedokázal si poručit, aby snědl, co mu nabídnu. Nechtěl salám, prý mu pak bude ještě mnohem hůř, nechtěl džem, protože by se v něm prý poté zmítal. A tak jsem mu daroval chleba s máslem a silný anglický čaj. Ne čaj s mlékem, ale čaj zakoupený v Anglii. Ovocný a tak silný, že když ho jednou v Anglii pil můj přítel, který měl slabší srdce, nemohl se pak pořádně nadýchnout, srdce mu bušilo o sto šest a jemu trvalo pár minut než se zase dal dohromady. Ale já žádné takovéhle problémy se srdcem nemám. Jsem poměrně zdravý až na tu kocovinu a celkově rozlámané tělo a nesmírnou únavu, která mi zahalovala mysl do omamného oparu, v němž zakryla i touhu po sexu.

Říkal jsem si, že to nemám tolik přehánět. Povídal jsem: „Ne, díky, já už mám dost,“ a to jsem měl tedy sakra pravdu. Jenomže copak to jde jen tak přestat? Copak toho můžete jen tak nechat, když kolem vás každý pije? A tak jsem pokračoval, upíjel jsem se téměř k smrti. Skoro si ani na nic nepamatuju, jen na ten lehký pocit, kdy se všechny problémy zdají být hodně daleko.
A probudil jsem se u sebe doma.

A tudy se má mysl unášela při snídani, kdy jsem do sebe s námahou soukal chleba s máslem. Ve vzduchu se mezitím vznášel zápach alkoholu a já byl stále v alkoholovém opojení, když někdo zabušil na dveře, až jsem myslel, že ohluchnu. Zvláštní, jak má člověk zaostřené smysly, když se příliš napije. S chlebem v pravé ruce jsem vyšel ke dveřím. Chtěl jsem je odemknout, když jsem si ale všiml, že na sobě nemám nic kromě červeno bílých trenek, raději jsem se pouze podíval do kukátka, za nímž stál nějaký menší muž v hnědém kabátě, a zavolal „počkejte chvilku.“ Odešel jsem do ložnice, hodil na sebe béžový župan a opět se vydal otevřít dveře panelákového bytu onomu tajemnému návštěvníkovi.
„Dobrý den,“ ozval jsem se jako první a naivně jsem se domníval, že ten návštěvník mě taky pozdraví nebo alespoň více objasní své úmysly.
„Potřebuju s váma mluvit,“ řekl jen a já ho v bláhovém přesvědčení a možná že ještě v mírně přiopilém stavu, pustil dál. Zavřel jsem za ním dveře a vedl ho přes předsíň, kde se zastavil.
„Tak co potřebujete?“ zeptal jsem se, ale ten zrzavý chlápek v hněděm kabátu dál mlčel. Mohlo mu být taky kolem dvaceti a jeho rysy mi dávaly znamení, že se jedná o studovaného člověka. Přísně napnutý obličej se tvářil stále neutrálně a já vážně nevěděl, co si o tom myslet. A tak jsem mu pouze oplácel jeho pohled.

Studovaný návštěvník se zrzavými vlasy sáhl do hluboké kapsy svého kabátu a já myslel, že vytáhne nějaký papír nebo něco podobného, ale místo toho se mi zastavil tok krve a já cítil, jak mi dochází dech. Z jeho kapsy vyskočil malý revolver ráže 38. s hnědou rukojetí a mířil na mě.
„Za to zaplatíš.“ Nevěřícně jsem na něho koukal, ale odpovědí mi byl pouze tmavý otvor hlavně v jejíchž útrobách se leskla zlatavá kulka.
„Včera...včera, vyspal jsi se s ní, ty hajzle zasranej!“ odvětil na můj němý pohled tichým klidným hlasem a já až teprve teď pochopil, co se asi včera dělo poté, co jsem o sobě už nevěděl.
„Cožé?“ ptal jsem se nechápavě, ale přitom jsem zcela jasně věděl, co mě čeká a že tenhle studovanej blb se mnou moc slitování mít nebude. Nestydatě jsem hleděl na zrzkův výraz a snažil se z něho něco vyčíst, ale poznal jsem jen, že on nikdy nepochopí to, že jsem nebyl při smyslech. Ostatně, kdo by to chtěl pochopit? Dokázal jsem se jen pomalu soukat pozadu do ložnice a mladík se sunul za mnou. Neměl v plánu nechat mě odejít.

A když jsem otevřel ústa, abych pronesl něco na svoji obhajobu, spatřil jsem oslepující záblesk, který vystřelil z hlavně, z níž se na okamžik zakouřilo a kulka započala svoji pouť směrem ke mně. Lhal bych, kdybych řekl, že se mi promítl před očima celý život. Netuším, kdo s tím přišel, ale nic takového se mně nedělo. Neviděl jsem ani žádný tunel a bílé světlo. To jsou snad jen báchorky pro pověrčivé lidi. Místo toho jsem pocítil zvláštní pocit prázdnoty, a když kulka udeřila se sílou dynamitu do mé hrudi, odmrštila mne několi metrů vzad a já se rozmázl na zdi a sesul se k zemi. Ucítil jsem palčivou bolest a nenávist k tomu zrzkovi. Do hajzlu, vždyť jsem mu nic neudělal!!! Řval jsem v duchu, ale nedokázal jsem to říci nahlas. Upadal jsem do bezvědomí. Cítil jsem, jak se mi v těle rozptyluje horko, jako bych seděl u radiátoru. Snad to byl jen můj pocit, ale já najednou zapomněl úplně na všechno, co jsem znal, alespoň na okamžik a propadl se o několik tepů do sna. Koutkem oka jsem ještě naposledy zahlédl toho chlápka, toho nehoráznýho blba, který mě střelil, jak otáčí dosud kouřící ústí revolveru směrem k sobě a přiklání si ho k orosenému spánku. Zazněl výstřel – ohlušující a bolestivý a za ním ihned zabušení na dveře. Někdo musel ten výšleh z pistole zaslechnout a přiběhnout na pomoc. Díky bohu.
A já ležel na zemi, zatímco jsem na své hrudi pociťoval rozlévající se žár a lepkavou krev. Žhavou a zčernalou ohněm z kulky. Smáčela mi můj béžový župan, který se vmžiku proměnil v krvavou lázeň. A já upadal do bezvědomí. Stále víc a víc. A svět se vzdaloval. Zůstala jen samota a nepochopení nad vlastním trpkým osudem končícím v pouhých sedmnácti letech.

...je to asi tak normální, jako že v noci vychází měsíc a ozařuje okolní hvězdy. Je to tak normální, jako vlastní život, kterého si po té události cením víc než – li kdy dřív. A i když vím, že se už nikdy pořádně nenadechnu bez pomoci dýchacího přístroje, mého věrného přítele, chci dál žít. Toužím si dál užívat života, i když omezeného a napsat knihu o své příhodě a přitom poslouchat hity od Abby, která ve mně udržuje silnou melancholii a vůli dál žít. Žiju tady, v malém kamrlíku a při svitu lampičky píšu tenhle příběh za zvuků Abby. Naslouchám cizím životům, vymýšlím je a dávám jim vlastní život, který já už nikdy mít nebudu a snad tak alespoň obšťastním pár dalších lidí a nebo alespoň sebe samotného...