Pár slov

Je to už snad po tisící, ale já se stále ptám... Proč? Proč to pořád tak bolí? Jen na chvíli, na malou chviličku, Kdyby mi mohla narůst křídla. Alespoň na několik krátkých vteřin, abych uměla létat...
...a já bych letěla...
...daleko a do neznáma...
...jenže to nemůžu. Nejde to! A navíc... Dostala jsem už dost času na pochopení, nejde pořád jen utíkat. Měla bych se svým problémům postavit a začít je řešit, nemůžu se k nim jen stavět zády.
Ale já to nedokážu, nejsem silná, i když si to možná všichni ostatní myslí, nedokážu bojovat sama se sebou, natož s nimi a s hlavně s ním. A těch problémů je teď tolik... a stále jich přibývá. Jako bych stála v dešti, kapky mi padají do vlasů a smáčejí ramena, pod nohama se tvoří louže... Koupu se v nich a cítím, že pokud rychle něco neudělám, zajedu hlavou pod hladinu a utopím se. Jenže poslední dobou se mi zdá, že i tohle by bylo příliš snadné...
~Po tváři mu stékaly slzy. Sad ještě nikdy neplakal, ale teď to jinak nešlo. Začínal do ní vidět, zjišťovat, jaká vlastně je... byla...~
... A dnes to bylo ještě horší než obvykle. Už jsem se ani nedokázala bránit. Jen jsem poslouchala ty jeho nadávky a říkala si, že má vlastně pravdu. Všechna ta slova, kterými mě zahrnul, byla pravdivá. Vím to, a o to víc to bolí. Jehličky rozpálené do běla mi zapichují do kůže sami andělé a křičí: ,,Má pravdu!" A já jen s pláčem odpovídám: ,,Vím, vím to. Ale už toho prosím nechte ! Tolik to bolí!" Oni však nepřestávají, rvou mi vlasy a trhají mě na kusy. A já jen stále pláču a prosím o odpuštění.
Je to ponižující, pro mě, o které si vždycky každý myslel, že je něco víc, a proto ji nenáviděl... Jenže já jsem úplně stejná jako oni nebo jsem alespoň kdysi byla. Teď jsem jen holka, které je zle ze sebe samotné. Připadám si tak nečistá a zkažená... a poslední dobou mám pocit, že už i samotné peklo mnou pohrdá...
Nejsem víc než osamělý list ve větru, poletující sem a tam. Pohrává si semnou, protože ví, že jsem jen suchá a bezcenná, nikdo mě nepotřebuje.
Květina, od které všichni čekali, že vyroste a bude krásná. Ale já jsem seschla, ani jsem nestačila vykvést. Protože jsem nechtěla nebo proto, že mě nenenchali?! Kdo to ví? Kdo mi poradí? Kdo mi řekne, co bych měla dělat?
–Nikdo! –
Je zvláštní, jak tohle krátké slovíčko může vystihnout poslední dva roky mého života. Nikdo a nic! Už ani smrt mě nechce, a to se říká, že ona bere všechny, bez rozdílu... Ale kde nic není, ani smrt nebere, možná je to tím...
Jsem jediná kapka sladké vody v moři, která se nedokáže promíchat se zbytkem. Jak zrníčko soli v misce cukru. Smítko saze uprostřed perel.
Někdy mě přepadne pocit, že dál už nemůžu. Nemůžu se nadechnout, protože na prsou mi leží velký kámen. Kámen s nápisem ,,Jsem tvůj život", vytesaným někde uprostřed. A stále těžkne a těžkne, za chvíli se pod ním nebudu moct ani pohnout...
Ale ten poslední zbyteček hrdosti a sebeúcty mi nedovoluje to všechno skončit. Nechci je nechat vyhrát...
~Hřbetem ruky si osušil tváře. Kdyby to tenkrát věděl, kdyby... všechno zničil, to on byl tou sazí, sladkou kapkou... to jemu měl patřit ten kámen, to on za všechno mohl! Bylo však pozdě na všechno...
Zhluboka se nadechl a pak otočil o několik stránek dopředu, zatím jich ještě bylo dost...~
Tak jako sklenice, do které stále přilévají vodu, mě naplňuje zvláštní pocit.. něco je už dlouho špatně, jinak než by mělo být. Dlouho nad tím přemýšlím a snažím se zabránit té všetečné myšlence, že jsem to já. Vím, že to tak je, zároveň se tomu však z posledních zbytků sil bráním a cítím, že to už brzy možná bude jinak.
Do ucha mi někdo našeptává, že se chystá velká změna. Staré časy odvane vítr a pak po vodě připluje něco nového a nečekaného. Po té řece z mých slz...
~Připadal si zvláštně, mísily se v něm dva naprosto protichůdné pocity. Bylo mu zle z toho, jaký je, pohrdal sám sebou. A přitom cítil jakousi zvláštní přítomnost myšlenky na to, že ona to tak chtěla. Že ji to možná bavilo, trpět, svěřovat se prázdným stránkám a stěžovat si na všechno i všechny...
Ale ne! To jen ten sobec uvnitř něj, který to všechno způsobil, vymýšlel, jak se dostat z pocitu viny. Kdo by dobrovolně žil takovýhle život? A byl to vůbec život? Moc dobře znal odpověď, která zněla ne. Vždyť to byl on sám, kdo ji zamkl mezi ty nejtemnější myšlenky a zahodil klíč.~
Lžu sama sobě. Tvořím si vlastní svět, ve kterém jsem jen já. Utíkám do něj před realitou, která se mě stále snaží polapit. Schovávám se před skutečností do těchto řádků, skrývám svou bolest do tisíců slov, kde nevypadá tak opravdově. Jenže je vyrytá v každém písmeni. Roztahuje ruce a vítá mě v otevřené náruči. Skutečnost, realita, přítomnost... všechno je to jen jedna nevyslovená kletba, vznášející se mi nad hlavou. Moc dobře ji znám, ale skrývám se před ní, nedokážu ji ze sebe dostat ven, cítím, že jsem prohrála a víc než cokoli jiného teď chci....
~už od začátku věděl, že se tohle slovo jednou objeví, přesto však před ním zavřel oči.
ZEMŘÍT ...bylo tam napsáno tak zoufale a naléhavě, až ho z toho zamrazilo. Otočil list, ale stálo tam zase jen ZEMŘÍT, ZEMŘÍT, ZEMŘÍT...
Písmeno za písmenem, slovo za slovem, řádek za řádkem, stránka co stránka...
Zaječel, ještě nikdy se necítil tak hrozně. Ještě před chvílí si všechno dával za vinu, ale až teď to doopravdy všechno pochopil. Byla pryč!
Vzal deník a vší silou jím mrštil do ohně. Jako tu největší špínu! Zároveň si však moc dobře uvědomoval, že to ne deník, ale on... on by měl shořet, zemřít a zmizet... on by měl trpět za slova, která říkal, skutky, které konal... Ona měla žít! Teď trpěl, teď ano, ale mělo to přijít mnohem dřív, dokud byl ještě čas. Vrátila mu to i s úroky, ale bylo pozdě...
Všechny ty roky plné slov, která ubližovala, věcí, které bolely a... ale ano, a zabíjely! Všechny se teď na něj najednou svalily, křičely, nadávaly, vyčítaly... jeho prosby byly bez odpovědí. Dostal, co si zasloužil. Avšak, byl jen jedním z mnoha...~

Písmeno za písmenem
Hodinu po hodině,
Slovo od slova
Den co den,
Věta stíhá větu
Rok střída rok...
Život za život!