Radost stíhaná tragédií

A se spěchem jsem utíkal dál. Běžel jsem s větrem o závod, porážel jsem ho, nechával za sebou. Silně mi narážel do tváří, zrudlých dosud chladným vzduchem. S rozpálenými vzrušením. Asfalt pod mými kroky vydával dunivé zvuky. Zněl „klap, klap“ a nesl se lidnatou ulicí. Prosmíkl jsem se kolem jakési ženy s kočárkem a minul budovu České spořitelny. A stále dál, až tam kde nebudu moci popadnout dech. Vítr se valil těsně za mnou, neopouštěl mě. Dorážel mi na zátylek, ale já se neohlížel a sprintoval pořád kupředu. Oslnivé jarní slunce mi naráželo na sítnice, ale mé brýle si už přivykly a zbarvily do hněda. Sluneční svit se plazil po budovách a lidech a ten krásný orchestr barev zůstával za mnou.

Zastavil jsem u fontány, rozhlédl se a rozdýchával se. Snažil jsem se opět nabrat dech. Ta krása všude kolem mne oslepovala. Zářila, prosvěcovala celé náměstí a kamenná fontána zářila, byla odrazem všech přítomných návštěvníků. Tiše a nehybně pozorovala kolemjdoucí a nechávala je opět zaniknout ve vodách zapomnění.
Přistoupil jsem k ní blíž. Studenti spěchali kolem, jdoucí na autobus nebo vlak si ani neuvědomovali onu nádheru a výjimečnost dnešního dne. Jako by si nikdo nechtěl dnešek užít, každý někam spěchal. Nikdo se nepozastavil, aby se se mnou podělil o pohlazení slunce, pohlazení větru – lahodné a nezapomenutelné.

Už ji vidím. V záři světla jde spolu s ostatními spolužáky a směřujíce ke mně, usmívá se. Na rtech jí hraje přívětivý úsměv. Na rtech, jichž se nemohu dočkat. Rozloučí se s kamarádkami a vykročí mi vstříc. Následuje „ahoj“ a poté si ji přitáhnu blíž k sobě držeje ji přitom kolem pasu. Vytáhne se výš a já se malinko skloním. A pak...tak sladký polibek, cítím jahody. Bože, jako eufórie, jako de javú. Pokaždé to je tak nádherné, nezapomenutelné. Nedokážu ji pustit, nechci. A ona se stále drží mne. Nakonec se se svými ústy přilepenými na mých usměje a pomalu odtáhne. Podívá se mi do očí „co dneska podnikneme?“ říkají ty hnědé oči a já vážně netuším, co bychom mohli podniknout. Něco by se našlo, ale na to je tady přiliš mnoho lidí. A tak ji jenom zavedu k fontáně, k níž se na malý okamžik posadíme, popovídáme o tom, co se událo zajímavého a pak se věnujeme sobě navzájem.

Okouzlen jejím půvabem si ani nevšimnu, že kolem už prošla ta žena s kočárkem, nyní mířící k hotelu Václav. Omámem kouzlem mé společnice zaslechnu pouze skřípění brzd a silnou ránu. Společně vzhlédneme a navzájem na sebe pohlédneme. Naše oči se ptají: „Co se stalo?“ ale z tohohle místo nic nevidíme. Pomohu své přítelkyni vstát a jdeme se podívat, co se stalo.

U křižovatky, která dělí náměstí těsně u fontány, leží na zemi ona žena – teď už bez kočárku. Osaměle spí na dlažebních kostkách, neuvědomujíc si, co se s ní stalo pozoruje bledé mráčky putující oblohou. Běžím k ní, ostatní kolemjdoucí jen nezúčastněně pozorují mé počínání místo toho, aby se snažili přivolat pomoc. Snažím se někoho přimět k tomu, aby vzal sakra mobil a zavolal sanitku, ale má prosba zůstává bez odezvy. Zazněla naprázdno, jako když střílíte z pistole bez nábojů, taky následoval takový hluchý zvuk. Ohmatal jsem puls, ale téměř žádný jsem nenašel. Auto, které do ženy narazilo, stálo opodál a řidič v něm stále nepřítomně seděl a sledoval scénu. Vytáhl jsem tedy mobil a vytočil 155. Informoval jsem je o stavu zraněné a oni slíbili, že tam za okamžik budou.

Dítě v kočárku se rozkvičelo. Vyřvávalo a postrádalo svoji maminku. Ručičkama se domáhalo jejího dotyku, ale toho se mu nedostávalo. Položil jsem ženě pod hlavu svoji bundu a šel utišit její dítě. Usmívalo se na mě. Otočil jsem se na svoji přítelkyni a jv ejím pohledu se zračil strach a naděje. Víra i bolest. Odvrátil jsem se, abych nevystavoval mimino těmto výjevům jako z hororu a z dáli ke mně doléhalo houkání sanitky. Přijížděla a spolu s klaksonem si prodírala cestu mezi chaoticky jedoucími auty. Blížila se a já stále držel malého chlapce s jemným chmýřím na hlavě v náručí. Jeho maminka nejevila žádné známky života.

Další skřípění brzd, rozbitá skla, auta na šrot a já se otočil, abych se podíval, co se to ksakru zase stalo. Na místě, kde stála žena, kde stálo auto s řidičem a kde stála má přítelkyně s dalšími lidmi, ležela přes bok převalená sanitka, zaklíněná do osobního auta. S rostoucí hrůzou jsem dokázal jen zírat a stále jsem držel chlapce. Přední skla aut se vysypala, předky byly zničené a mezi nimi zůstala zaklíněná mrtvá těla, dožadující se pouze poslední pomoci...

Od té doby chodím každý den na tohle místo. Vzdát památku všem, kteří zde přišli o život, ale hlavně si upamatovat ony chvíle plné hrůzy spolu s mojí přítelkyní. I když už nebude nikdy schopna chodit úplně normálně, alespoň to přežila a za to vděčím Bohu.
Toho chlapce jsem adoptoval. Nemohl jsem ho tam jen tak nechat napospas hroznému osudu.
A s vírou doufám, že už nikdy nic tak hrozného neuvidím.

Ty krásné slunné dny jsou pryč, zastínil je temný mrak chmuru a zlé minulosti. Ale pomalu se jistě vyjasňuje, opět místy vysvitne slunce a dopřeje nám svůj teplý dotyk na naší pokožce. Opět můžeme kráčet k fontáně, nyní už tři a dopřávat si klidu a radosti stíhané dávnou tragédií...