Včerejšek, zavři oči, prosím

…a tak běžíš, venku je tma, v níž není lehké se utopit, ne, v téhle tmě je tolik světla, až se zdá být směšné, jak tmavý je proti noci den. Cvrček, poslední nezmrzlý houslista tady venku, odpočítává do začátku své malé hvězdné sonáty, pět minut jeho slávy a patnáct přípravy. Až skončí, zatleskají mu leda tak tvoje nohy o trávu, měkou a vlhkou, za týden bude zkřehlá jinovatkou a crvrček mrtvý, to teď ale neví ani jeden. Nech snít ty dva zamilované, navěky spřízněné dnešní nocí.

Trhnutí oponou naskrz její podstatou, jakoby se její sametová hebkost prolnula nostalgickými vzpomínkami zevnitř, jakoby rudý samet ustoupil tmavěmodrému světu, kde oči nepotřebují zorničky kukátek, aby dohlédly až na konec. V tomhle tmavěmodrém hedvábí, stejně průsvitném a pevném jako sárí zlobivé indické holčičky, není konec to poslední, nic není definitivní, nic není věčné. Samet, co měl kdysi náskok, najednou neví, co si o tom má myslet, mozek mu proto racionálně říká, aby se poddal a nechal inkoustovou modř vzpomínek tančit.

V černém roláčku, tanečnice se shýbá ke svým kotníkům, prohlíží si jejich nedokonalost a závidí nohám ostatních. Šedé oči, o nichž tvrdí, že jsou zelené jako oči její matky, se mísí s davem, vychází ze světa propocených tílek a růžových ponožek, míří někam ven, třeba na ni někdo bude řekat, ještě to neví.
Ryšavé vlasy, krémová pleť čarodějnice, uličnické oči s myšlenkami příliš odvážnými na to, aby je ruce dokázaly obejmout, utíká, řítí se do prostoru, který nezná, ale miluje, se svou jedinečnou naivitou se směje všem, co zůstali za dveřmi.
Tanečnice, její perfektní, erotické pohyby. Stáčí se do klubíčka, nikdo ji nemá rád, ani ona sebe ne. Polyká tiše svůj jed, tabletky proti bolesti, jichž má plný šuplík, skáčou v jejím těle a vybuchují jako silvestrovská noc. Její zlaté vlasy, lví hříva, sčesaná tak, aby zahladila jizvičky na lebce, vzniklé adrenalinovým lyžováním, se dotýkají polštáře, dnes ještě ne, až zítra ji najdou, bledou a slabou, s tunelem před očima. Vypumpují jí tělo a postaví ji na nohy, aby mohla dál tančit a myslet si o sobě to nejhorší.
Čarodějnice se učí žít ve svém těle, medituje, směje se. Pozitivním lidem se dějí pozitivné věci. Neví, co dělá, není si jista sama sebou, jen ví, že dokáže milovat život. Tanečnice se skepticky dívá na čarodějčin tanec, křepčící, divoký, naturální, ach ano, prapůvodní, šamanský tanec kolem ohně někdy pozdě v noci, se smyslem viditelným a přesto utajeným, s natažený pažemi a šťastným úsměvem.
Teď ryšavé vlasy jiskří hnusem k tanečnici.
- Ale víš, já si Tě hrozně vážím, špitá a je šokována tou nenávistí, která proudí odněkud hluboko, nedohlédne tam. Neví, kde se v ní bere, ale je tu a je nepřekonatelná, ten hnus a odpor.
Tanečnice tančí ve svém světě, opona se protáčí. Světlo hladí tanečnici šíji, kreslí na jejích křivkách příběhy o sto letech smůly, stínuje. Tanečnice je krásná a ví to o sobě, vidí pohledy mužů kroužících kolem její sukně, mlsně a nenasytně. Čarodějčin plachý, naivní úsměv už dávno zmizel, propadl se do minulosti, teď už není její, je to dávno.
Tečka za příběhem dvou lásek utekla s vykřičníkem zloby, zbyl jen malý otazník, krčí se, ač mu nikdo nehcce ublížit, ale to on neví. Máš ve vlasech klobouk, šeptá užasle jedna žena druhé. Dlouho se neviděly, teď neví, co říct, tak si navzájem chválí kostýmky a proklínají děti. Kdysi zlatovlasá, teď už jen impozantní vládkyně rodu, sleduje šílené pohyby té druhé a přemýšlí, proč ona ztratila temperament. Zrzavá, modrooká, stále se směje, ale v očích má jistotu, ošívá se. Zlatovlasá ví, že ta druhá chce utéct a nechce ji pustit, zároveň se nechce vemlouvat, proto váhá co říct. Nakonec si pokynou, uctivě a z dálky, aby se nenakazily jedna druhou, a prchají za svým cílem.
Čarodějka umírá v bolestech, všichni kolem si myslí, že to ji sžírá plamen pekelný už zaživa, jen ona ví, kolik rakovin překonala a že tahle je poslední, proto jiná. Tanečnice se nikdy nedozví, že modré oči bledé staré čarodějky ji viděly a vidí ji i teď, když už není kam spěchat a jít.

…je pořád noc a ty ses ještě nezastavil, prošlapal jsi střevíce, ale zima ti není. Zítra bude světlo a někdo tě ráno chytne za ruku a převede přes silnici, příliš rychlou a nebezpečnou na to, abys ji přešel sám. Až si zavážeš tkaničky, možná zjistíš, žes lapil dva motýly, co spěchaly na druhý břeh. Tak to chodí. Maktub.