Ono to vlastně ani název nemá...;o)

Neseznamuji se příliš snadno, což je možná i důvod, proč jsem i ve svých šestatřiceti letech stále sám. Starý mládenec – tak se osobám s mým handicapem říká, a to v těch lepších případech. Třeba moje maminka o mě tvrdí že jsem trubka. Vše se však má změnit dnes v 16:37 středoevropského letního času – to mám schůzku s Miluškou…

Miluška je hodné děvče. O celých jedenáct let mladší, pěkné tvářičky, zoubkatého úsměvu a půlpáru velkých hnědých očí (mám-li handicap já, tak proč ne ona..?). Seznámili jsme se minulý víkend na jedné z diskoték kde pracuji. Doplňoval jsem zrovna burské oříšky do posledního z automatů, když se zčistajasna zjevila ONA a s tím svým napůl upřeným pohledem sledovala mé zručné počínání. Jsem od přírody vtipný člověk a tak jsem se rozhodl slečnu pobavit. Vzpomněl jsem si na svou oblíbenou scénku z pana Fazolky a jal se oříšky plnit své horní cesty dýchací. Věc se mi povedla znamenitě a já slečnu skutečně pobavil. Zvláště vyprošťování posledního oříšku jí pobavilo natolik, že se se mnou dala ihned do řeči a mě tak onen nezbeda zůstal v mé levé nosní dírce ještě několik dlouhých hodin jako memento na toto výjimečné setkání. Povídali jsme si celou věčnost a bylo to vskutku krásné povídání. Miluška byla dívka činu a jak se mi přiznala, nebyl jsem jediným chlapcem, se kterým se ten večer dala do řeči. To mi dodalo potřebnou dávku sebevědomí a tak jsem ji pozval na sklenku rumu – kávu prý nepije. Abych nebyl za nudného, navrhl jsem středu (dle té známé „opotřebované“ říkanky) v 16:37 ve vestibulu stanice metra B – Rajská zahrada. Měl jsem v nedalekém zábavním podniku ještě nějakou práci a tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným. Souhlasila a já už se viděl ve svátečním obleku, jak kráčím ruku v ruce s Miluškou vstříc šťastným zítřkům a pozítřkům…

Jak už to tak bývá, čas běžel velmi rychle a tak jsem se ani nenadál a den D je tu, do hodiny H a minuty M ještě nějaká ta minutka zbývá. Stojím ve vagónu soupravy mířící doslova a do písmene do Ráje, s batůžkem narvaným oříšky všech chutí a barev. Tvář hladce oholená, zuby vyčištěny, nenadálé akné odstraněno – vše zdá se býti dokonalé… Inu ale co se to neděje..? Jak v nějakém špatném filmu, cítím, jak se paní Nervozita počíná velmi cynicky a nedočkavě drát do mé mysli a střev. Naštěstí jsem vyrazil s mírným předstihem – jsem člověk nedočkavý a také jsem nechtěl hned napoprvé přijít pozdě. Na to, abych se zbavil svého „problému“ ještě pár minutek zbývá, i když začínám pociťovat, že zas tolik času mi dopřáno nebude… S chůzi nepěkně nakopnutého kačera dostávám se naštěstí včas na onu místnost, i když je pravdou, že v mé situaci bych se svého „problému“ zbavil klidně i do kelímku od kávy.

Má nervozita je však mnohem silnější, než jsem si kdy sám dokázal představit a tak se můj zdejší pobyt s kalhoty u kotníků začíná nemile prodlužovat. Z dlouhé chvíle počínám pročítat vzkazy předešlých návštěvníků, z nichž ten nejvýraznější „Bůh Tě miluje“ mi v mé situaci připadá poněkud diskriminující. Existuje-li Bůh a má-li mne navíc rád, proč mě drží zde, s holým pozadím tak nebezpečně blízko onomu nehezky počůranému prkénku..? „Máš-li mne skutečně rád, proč nezastavíš tohle mé trápení? Bože, proč?!“ „Neser!“ dostalo se mi odkudsi nečekané odpovědi. A ono zázrak! Stavidlo mého neštěstí jest spuštěno a já si tak konečně mohu dopřát toho slastného pocitu vzpřímení a zjištění, že mě má někdo doopravdy rád. Bůh už pozná, že já umím lásku oplácet, budeme dobrá dvojka. A Miluška? Té už to nějak vysvětlím…