Ted už chci žít...

Seděla jsem na otrhané pohovce a s nadšením v očích jsem sledovala ty, kteří pro mě byli vzory, kteří byli dospělejší a lepší než já. Skláněli se nad barelem od vody, na němž měli rovně utvořené lajny bílého prášku.
Já jsem byla zbabělec, na nižší úrovni, netroufla jsem se postavit všem pravidlům, nedovedla jsem všechno hodit na hlavu a chvíli si užít chvilku zapomění. Možná proto jsem je tak obdivovala, byli silnější než já, silnější než lidi, které jsem znala...
Můj přítel se po chvíli zvedl od barelu a s úsměvem na rtech se ke mne přimotal, v očích měl bezstarostný výraz, zdálo se že jeho tehdejší problémy jsou ty tam, nic ho netrápilo, nic mu nemohlo ublížit, už byl napůl ve svém vlastním světě a žil si svůj vlastní život, život ke kterému mu nikdo nekladl návod, nikdo mu neurčoval pravidla a nikdo po něm nechtěl aby se rozhodoval proti své vůli.
,,Dáš si taky Lásko?"
Zeptal se mně už asi po sté, okamžitě jsem chtěla, jako už tolikrát odpovědět záporným slovem, ale v ten moment, co se mi přímo zadíval do očí se mi to jednoduché slovíčko ne zaseklo v krku, spolkla jsem ho a místo toho, stále hledíc do jeho blankytně modrých očí s opravdu obdivuhodným tvarem a velikostí panenek, jsem přikývla.
Na nic nečekla, vzal mne za ruku, druhou máchal a všichni se oddálili od barelu.
Jemně mi za ruku trhl a já jsem se dostala do kleku, sledovala jsem každý jeho pohyb a třásla jsem se strachem a provinilostí.
Zažloutlou kartičkou shraboval bílý prášek ze všech stran a úhldně jej srovnával do dlouhé řádky. Potom ji přibližně v půli kouskem odhrnul a udělal z ní dvě kratší.
,,Sleduj"
Upozornil mne a nahnul se k barelu, pravou rukou si zacpal jednu nosní dírku, levou stranu hlavy mítně natočil směrem k tmavomodré plastovce, která v tuto chvíli tvořila nejbohatčej prostřený stůl a natáhl. Prášek se líně zvedl a mizel v jeho nosu.
Všimla jsem si jak mírně přivřel oči, víčka mu škubala jako maturantovi při zkouškách, ale jinak zůstal klidný.
Táhlým pohybem své hlavy se dostal až ke konci a odstranil tak jednu čáru.
,,Dáš to?"
Spíš oznámil než se zeptal, ale přesto si počkal na odpověď.
Přikývla jsem a také jsem se nakklonila nad barelek, napodobila jsem doposledního detailu jeho pohyby a počínání a za chvíli slast bohů mizela i v ném oběhu.

Chvíli jsem moc nechápala co se má dít, nevěděla jsem o tom nic, neměla jsem tušení co nastane, nebo co se nestane.
Již za malý moment jsem se dočkala. Pomírně se mi zatočila hlava a jejich hlasy na chvilinku ustaly, pak se zase rozezněly na plné kolo. všechny moje výčitky se ztratily někam do dáli, měla jsem naprosto úžasnou náladu, krev mi v těle proudila tisíckrát rychleji než normálně a já jsem si to užívala. Každá obyčejná věc, počínaje modrým barelem, konče mým přítelem, se pro mne najednou stávala zajímavější, viděla jsem na nich mnohem více detailů, všímala jsem si využití, přemýšlela jsem jak s nimi nejlépe zacházet a pak má úžasná nálada způsobila výbuchy smíchu všech kolem, objevila jsem nedalleko krabici, snad od televize. Malým nožíkem jsem do ni vyrazila díry na ruce a na hlavu a navlékla jsem ji na sebe , jako nové letní šaty, byla i na stejné délce a protože jsem malinká, muselo to vypadat opravdu nadmíru komicky.
Smála jsem se na plné kolo sama sobě, vkročila jsem s krabicí na sobě do naší místnosti, pár z mých "přátel" se už jen válelo po pohov´kách a neschopni cokoli vnímat se zadumaně dívali jeden na druhého nebo sami na sebe.
Z těžka sjem dosedla vedle svého přítele s krabicí na sobě a on mi věnoval v yčítavý pohled, polovina našeho stolu se už pomalu smíchy neudržela a on k tomu poznamenal že bych se měla tepleji oblékat, aby mě nepřepad nějkakej recyklátor.

Tenhle večer jsem ihned přiřadila na první příčku v těch nejlepších chvílích mého života, cítila jsem se neskutečně nádherně...

Od té doby už se nekonaly žádné výčitky svědomí ani nic podobného, každý večer, někdy obden jsem usedala k tomu modroučkému barelu a dostávala jsem do svého těla uklidnující bílí prášek...
Moje úspory se hopem ztenčovali a všechny mé dosavadní výdělky padali za pocity štěstí, každý den, znovu a znovu jsem se těšila až se oběvím v kruhu těch lidí, stejných jako jsem byla já. Už jsem mezi ně patřila, už jsem taky byla dospělá, možná i obdivovaná...
S příítelem nám to klapalo bez nejmenších potízží, denně sme se vídali a užívali jsme si spolu naše nejkrásnější chvilky. Byla jsem štastná, mohla jsem vždy zapomenout na to co mne doma čeká, křik nadávky a urážky, ponižování, sem tam nějaká rána. Všude brek, smutek a nenávist.
Pro mě to už ani nebyl domov, domov jsem měla tady, mezi těmi kdo mi rozumí, s přítelem, a s tím zázračným prachem.
Tayd se mi dostávali možnosti alespon na krátkou chvíli zapomenout, nic víc jsem si nepřála, bylo to všechno co jsem potřebovala.

Můj život se pomalu ale jistě dostal do stálých kolejí, ráno jsem vstala z gauče v naší místnosti, doplahočila jsem se domů, oblékla jsem se, učesala, tašku na záda a vydala jsem se do školy, nebo do ulic, během dopoledne cchodí po městě docela dost lidí, většina z nich si nehlídá své osobní věci a tak čas místo školy trávím užitečněji tím že si vydělávám...
Po odpoledni se obvykle ukážu doma, vyslechnu nějakou tu hádku, schytám si pár facek, potom si sbalím kelímek jogurtu, peníze, ke kterým jsem dnes přišla a odejdu tam kde se cítím dobře.
Doga, jak přezdíváme droubnou blondýnku, která nám vždy přinese po čem toužíme, rozbalí na barelku své zboží a prodává nám po malých sáčcích, pak se barel otře suchým hadříkem a všichni se k němu postupně sesedáme a vstřebáváme své nákupy.
Potom je nám krásně.
Ano, tyhle koleje jsem milovala, cítila jsem se dospěle,znale a také jsem se cítila být částí nščeho čemu se říká nádhera. Od pocitů po lidi to tvořilo všechno, včetně modrého barelku.
Avšak po čase nad mými kolejemi postavili stanici autobusu a vlak už nebylo to nejdůležitější a nejlepší co se tu objevovalo.
Většina z našeho kolektivu řpešla na tvrdší látky, velká část z nich ted sedávala se stříkačkou v rohu místnosti, ruku ovázanou šátkem a vychutnávali si širší a lepší pocit štěstí...
Jako poprvé i tohle jsem se bála vyzkoušet. Rodičům se dostalu oznámení že nenavštěvuju náš školní ústav moc často, musela jsem se polepšit, z jejich pohledu znamenalo polepšit se chodit do školy, být skvělým studentem a pomáhat s domácími pracemi,, ale můj pohled mi ukazoval bránu někym výš...
Nebyla jsem schopna se rozhodnout, proto jsem prá týdnů jen vyčkávala.
Můj přítel se vydal cestou výš, v mých očích tak stoupnul z anděla na boha a já ho milovala po každé dávce o něco víc...
Milovala ?? Ano, pouze milovala, možná se divíte proč tenhle příběh vyprávím.
Proto že se bojízm, ted se bojím co bude dál.
Neechala jsem si vzít všechno, myslela jsem že ti, se kterými sem sedávala u modréého barelu jsem mými přáteli na celý život, myslela jsem že se nic nemůže stát, byla jsem štastná.
Ale došlo mi že to není život.
Bohužel až pozdě.
Přišla jsem na to až když jsem přišla o toho, koho jsem nejvíc milovala.
Jednoho večera přišla doga do našeho příbytku mírně rozrušená.
,,Kety?"
Nejistě si mne zavolala a sdělila mi zatím nejhorší zprávu mého života. Bylo to pro mě jako by mi někdo vyrval srdce z těla, jako by na mne spad dvoutunový kvádr betonu.
,,Našli ho jak leží na záchodě s jehlou v ruce, chtěl si ještě užít, bejt štastnej, Kety neplakej, on umřel štasnej, měl fajn život bez bolesti a utrpení, pomohlo mu to i na konci.... Kety, nebreč, bude v poho"
Ukončila svůj rozhovor a podala mi, dnes zdarma, balíček s bílým rpáškem, tkerý jsem považovala za něco nezbytného a nepostradatelného, za ráj za slast.
Bezvěcně jsem poděkovala a zírala jsem na sáček.
Je mrtvý.
Můj přítel umřel při své poslední dávce.
A já umřu taky, už brzo.
Uvědomila jsem si to všechno.
Rozhlédla jsems e kolem a už jsem neviděla lidi ke kterým bych mohla vzhlížet.
Viděla jsem trosky, nic než trosky.
Jejich vyhublé obličeje upřeně sledovali co Doga vybalí a za kolik jim zboží prodá, sápali se po dávce jako supi po mase.
Nebyli to lidi, byli už jednou nohou v hrobě, a já taky.
Pustila jsem sáček na zem a rozhodla jsem se.
Udělala jsem to, drogy mi vzali všechno, postavení, šance na školu, kus života a lásku.
Už nikdy. Ted, po třech týdnech bez ničeho píšu tenhle příběh, abyjste věděli jak to bylo, kdybych to jednou nevydržela a odešla.
Týden jsem se svíjela v křečích v malém sklepu u pole daleko za prahou, týden bez jídla a bez dávky byl ten neútrpnější v mém životě.
Ted už si věřím.
A chci žít...