Ďábelská koupel

Byl vlastně úplně obyčejný den.
Ráno se mi vykadil pes do pokoje, dopoledne mi spadla na nohu žehlička a v poledne mamince ujela ruka s pálivou paprikou, takže guláš byl spíš malé soukromé peklíčko, než nedělní oběd.
K tomu všemu už jsem týden stonala. Odnesla jsem si totiž dáreček z lodi v Benátkách, kde jsem frajeřila s krátkým rukávem. Že jsem nepoučitelná husa, mi došlo až v autobuse na cestě zpět, kdy jsem téměř ztratila hlas a dopovala jsem se léky v podobě ďábelsky odporných červených pastilek.
Nejen že chutnaly příšerně, ale jejich podoba nasvědčovala tomu, že už je někdy někdo použil.

Tak tedy v tento úplně normální den jsem se rozhodla, že provedu očistu těla i duše.
V jednu hodinu jsem začala přípravu obřadu umývání vlasů.

Teď malinkatá vsuvka. Pokud jste někdy slyšely nějakou dívku, slečnu, ženu, jak si vychvaluje svoje krásné dlouhé vlasy, tak nosí pravděpodobně paruku. My – dlouhovlasé – jsme totiž potrestáni údělem á la kyd na hlavu kilo šampónu, kilo kondicionéru, kilo masky na vlasy, půl kila olejíčku na třepení vlasů… umývání se pak tedy spíš podobá tanci afrického šamana vzývajícího božstvo.
A to jsou ještě ty šťastlivci s rovnými vlasy. Pokud vám hlavu zdobí na první pohled roztomilé vlnky, tak jste v čudu úplně.
Proto tomu říkám obřad. Než se totiž rozčešu, což trvá zhruba půl hodiny i víc, oslovuju Boha víckrát, než kdejaký křesťan.

Tak tedy než jsem se rozčesala, bylo něco před druhou hodinou. Pro efekt jsem mamince šlohla (jako pomstu za guláš) láhev kvalitního olivového oleje. Vesele jsem si napatlala vlasy, abych jako měla lesk jako blesk a nechala působit. A schválně déle než jindy, aby si tu zdravou kůru vlasy užily.
A to se mi tedy pěkně vymstilo.

Je asi vcelku jasné, že touhle procedurou se všechno zdrželo o nějakou tu půlhodinku.
Ale neřešila jsem to. Vodu nám starostka vzala včera a v noci ji zase pustili, takže žádný kolaps nehrozil, tak co. Tak nic. Hurá do vany.

Labužnicky jsem si napustila příjemně teplou vodičku.
Strčila jednu nožičku. Teda nejdřív paleček a pak patičku – jak jsem došlápla. Pak jsem strčila druhou nožičku. A pak jsem hapala na zadeček. Kdyby to někdo nevěděl, voda a kluzká vana totiž vytváří smrtelnou kombinaci pro ty, co mají špatnou rovnováhu.
Když jsem si prohmatala kosti sedací a zjistila jsem, že opravdu nemám nic rozdrceného, rozhodla jsem se, že teď si to fakt užiju.

Neskutečně pomalu a líně jsem si znovu rozčesala vlasy. Pomalu si je namočila. Pak byla chvíle pauzy, kdy jsem si vychutnávala pocit vodnice. A poté jsem si hla-vu na-pat-la-la šam-po-nem…
Všechno za dvojnásobně dlouhé doby, než to dělám obvykle samozřejmě.
Šampon jsem zopakovala ještě jednou, a pak jsem vlasům dopřála výživu v podobě kondicionéru.
Mezitím, kdy mi působil na hlavě, tak jsem prováděla další očistu těla.
Když jsem usoudila, že by to mohlo stačit, nahnula jsem se ke kohoutku, abych se mohla opláchnout, dala ho směrem vzhůru, aby se spustil proud a nic… ani kapka…

Což to byl průšvih. Nikdo nebyl doma. Nikdo nehlásil, že by zrovna dnes neměla téct voda.
Co teď.
A pak mě to trklo.
Sousedi!

Občas totiž zavírali vodu, aby ušetřili, což jsem teda nechápala, proč to dělají, ale jelikož jsme na vesnici, tak všechno souvisí se vším. Prostě, když oni zavřeli vodu, zavřeli ji i nám. To se k nim pak muselo zajít, aby tam pohli s takovou páčkou a voda nám zase začala téct.
Takže já jsem si nejdřív trochu opláchla hlavu pod tím minimem vody co tam ještě zbyl.
A poté jsem se rudá až fialovo-modrá vztekem, vzpřímila v té chladnoucí vaně, obmotala jsem se ručníkem a odhodlaná vyrazila ven.

Venku mrzlo, až praštilo.

Leč mně hřál ten vztek. Prošla jsem se v ručníku závějem sněhu a energicky zabušila na sousední dveře. Očekávala jsem starou sousedku, případně jejího mladšího čtyřicetiletého syna.
K mému úžasu vylezl ze dveří padesáticentimetrový pišišvor a řekl mi „dobrý den, paní“.
Zbledla jsem.

A zbledla jsem ještě víc, když za pišišvorem dorazil jeho tatík pišišvorák. Oproti půl metru jeho syna měl tak 4x víc na výšku a obvod paže by mohl konkurovat terminátorovi.
Stála jsem tam v tom svém přimrzajícím ručníku a hledala vhodná slova.

Scéna probíhala asi následovně:

„Jaruno, je tady nějaká holka v ručníku!“

„Cože? Mámo?! Ty znáš nějakou holku v ručníku?“

„Počkej, už tam jdu… Jendo?! Ty ji znáš?“

„Ne… Bábo? Není to tvoje sousedka?“

„Ukaž? Ne, není, ale druhé babky by být mohla, já ji zavolám…“

Kdyby to aspoň byla pohádka o té řepě. Tam jich bylo málo. Tady jich bylo minimálně dvacet.
A já tam stála, zima začínala působit a já kašlala a kašlala…
A v tom kašlání ze mě konečně vypadlo, že bych si potřebovala umýt hlavu.
Sešlosti spadla ústa. Inu, asi si pomysleli – Český kraj, taky mrav. A lidé si mají pomáhat.
Jediná sousedka, která přišla skoro jako poslední, pochopila, že si opravdu nechci mýt vlasy u nich, ale u sebe.

Poděkovala jsem a vypajdala se ven. Do domu jsem zajela jako lasička.
Trapas to tedy byl. Exhibouš sice jsem, ale ne do takové míry, abych se musela téměř nahá ukazovat silně věřícím lidem.

A Bůh mě potrestal.
Díky mrazu jsem přišla nejen o dobrou pověst, ale i o svůj hlas a jeden den školy…