Dědictví aneb...

“Tak se měj, ahoj.” Loučím se se svojí kámoškou na nádraží a jedu domů. Do uší mi vyřvává tekkno a já se těším až přijdu domů a vlezu si do horké vany s knížkou. Začíná listopad a i odpoledne je dost chladno. V kapse zacítím jemné vibrování mého Samsungu SGH-E250, na který jsem si svýma vlastníma rukama vydělala v hospodě U Draka v našem pidiměstečku s názvem Chornice, kousek od Moravské Třebové.
NAZDAR PATRI, PROSIMTE DOJDI NAKOUPIT, KOUKNI SE CO JE DOMA A CO TAM NENI TAK KUP. PENIZE TI DAM AZ SE VRATIM Z PRACE. A VYBER SCHRANKU. DIKY MAMA
No, to se dalo čekat. Moje fyzicky vytížená maminka totiž věčně zapomíná. Uklidit, nakoupit, takže to dělám já, ale nezlobím se na ní. Má dvě zaměstnání, aby nás obě uživila, teda tři...Mě, sebe a našeho čtyřeletého labradora. Naši se před dvěma lety rozvedli a my jsme od té doby s mámou a Jackem sami. Z tašky vytasím klíče, odemknu dveře naší králíkárny, ehm, teda paneláku a vlezu dovnitř. S vybíráním schránky se nijak nezatěžuju, stejně tam budou zase jenom letáčky od Kauflandu, Tesca atd. které jsou stejně daleko, takže tam ani nechodíme.
“Nazdárek krasavče.” Pozdravím ve dveřích svého uhlově černého pejska, dám mu pusu na čumák a rovnou jdu do kuchyně obhlédnout co tam je a co není. Po sepsání seznamu (jsem hrozně sklerotická) vezmu vodítko, Jacka připnu a vyrazíme na procházku a nákup v jednom. Chviličku se proběhneme podel řeky a pak se vydáme do sámošky pro nákup. Pejska uvážu u zábradlí a sama vletím do dveří jako velká voda. Nenávidím nakupování, takže se tam nijak dlouho nezdržuju, nakoupím co je potřeba plus mlsku pro psa a jdu zase ven.
“Tak co Jackie, chceš už jít domů, nebo se ještě projdem?” Pes na mě kouká velkýma hnědýma očima ve kterých jako bych četla “Neblázni, vždyť je děsná zima. Radši domů abych si mohl zase lehnout na gauč.” Jen se na něj usměju a vyrazíme směr domov, který je tak jako tak aspoň půl kiláku vzdálený.
“Sakra Jacku, zklidni hormon.” Krotím psa, který se snaží už už vlést do výtahu, ale já mám za úkol ještě vybrat schránku. No jo, jak jsem čekala, Kaufland volá-velké slevy, Tesco volá-velké slevy, Billa to samý a navíc jsme vyhráli milion korun, samozřejmě pokud jim pošleme bůhví kolik set. Spolu s těmito letáky jsem ale málem vyhodila bílou obálku. Na obálce je moje a mámy jméno a naše stará adresa. To je samo o sobě podezřelé, dopisy nám nechodí a už vůbec ne se špatnou adresou, od čeho jsou e-maily a mobily. Nicméně písmo je neznámé, takže si na nás asi nejspíš vzpomněl někdo koho jsme neviděli bůhví kolik let. Výtahem vyjedu až nahoru a přitom otevřu obálku, ze které vypadne kromě poskládaného dopisu ještě jedna obálka s černým pruhem. Parte...
Vyjedu nahoru, psovi napřed usuším tlapy a pak ho pustím do bytu. Sama si sednu na gauč a otevřu obálku s partem.
S lítostí vám oznamujeme, že po dlouhé a těžké nemovi, dne 1.11.2008 zemřel náš drahý otec, dědeček, pradědeček a přítel Jaroslav Jirňák, ve věku 67let. Poslední rozloučení proběhne dne 6.11.2008 v obřadní síni Olomouckého hřbitova. Jménem pozůstalích- dcera Jaroslava s rodinou, syn Petr s rodinou, dcera Andrea s rodinou, syn Jaroslav s rodinou, vnučka Karla s rodinou, sestra Jindřiška
Páni, tak děda je mrtvej. Po pravdě mě to moc nezasáhne, jasně věděla jsem, že mám v Olomouci dědu, ale nikdy jsem ho neviděla. Babička se s ním rozvedla když bylo mámě šest a nikdy jsme za ním nejely a já ani nevím jak vypadá. Pak otevřu dopis psaný rukou.
Ahoj, Andrejko,
Nevím jestli pořád ještě bydlíte na staré adrese, kterou mi dával Jarda, když se tu stavoval naposledy. Všechny nás moc mrzí, že ses tu za ta léta neukázala, ale nikdo ti to nevyčítá a všichni doufáme, že přijedeš tátovi na pohřeb. Nevím jestli to víš, ale posledních pět let měl rakovinu. Parte posílám spolu s dopisem, bylo by mi divné poslat parte a nic ti k tomu neříct. Telefon nemám bohužel ani na tebe ani na tvoji mámu abych ti to řekla a Jardovi jsem se nedovolala, takže tomu jsem poslala taky dopis a parte. Pokud přijedeš, tak mi prosím tě zavolej, můžete spát u nás i s rodinou. Zatím se měj pěkně a těším se, že tě po těch letech uvidím.
Líbá, teta Jindra.
Fíha, tak to jsem netušila, že tam máma od těch šesti let nebyla. No, nicméně, přijde mi blbý to mámě neříct a stejně tak strejdovi Jardovi. Takže vytasím mobil a vytáčím kontakt s názvem >>Máma<<.
“No?” Ozve se ve sluchátku mámin hlas.
“Ahoj, hele já ti jen volám...víš, přišel nám dopis.” Nevím jak nejlíp jí to oznámit.
“Od koho?”
“Z Olomouce.”
“Od táty?”
“No od něj přimo ne, od nějaký tety Jindry, víš děda Jirňák umřel.” V telefonu je chvíli ticho, až asi po minutě se zase ozve máma.
“Aha, no a co teta píše?”
“Že je jí líto, žes tam nebyla a, že doufá, že přijedeš aspoň na pohřeb. I s rodinou.”
“Aha, dobře, no, a kdy je? Zeptám se šefový a zavolám ještě do nemocnice aby mi to přehodili.”
“Šestýho, to je čtvrtek.”
“Dobře, co Jarda, ten to ví?”
“Asi neví, ta teta psala, že se mu nedovolala a, že na tebe nemá ani číslo, takže mu taky posílala parte, tak mu zavoláš, nebo to mám udělat já?” Prosím, prosím, zavolej mu ty.
“No, já mu cinknu.” Díky ti, bože.
“Dobře, tak já končím, jdu něco uvařit. Co si dáš?”
“Cokoli uvaříš zlato.”
“Dobře. Tak ahoj.”
“Pa.” A telefon položím. Víc nad tím nijak nepřemýšlím, ono ani není nad čím, někdo umře a někdo jiný se narodí a když jsem ho ani neznala...tak nemá cenu se nad tím nijak zamýšlet. Jet na pohřeb je slušnost, ale tím to pro mě hasne. Já si zatím stoupnu k plotně a pustím se do vaření, to je totiž jediná věc u které dokážu nepřemýšlet.

Je šestýho-den pohřbu. Budík mě vzbudil přesně v 6.00 a teď právě snídám cornflakes s mlíkem a zapíjim to kafem. Mamka sedí naproti mě a maluje si černé linky kolem očí.
Po snídani se odeberu do svých komnat, teda ehm do svýho pokoje dva krát tři metry a začnu se oblíkat. Černý společenský kalhoty, černý tílko na ramínka, přes to svetr a na to koženou bundu, na nohy jako obvykle glády, na nohy mi stejně nikdo koukat nebude, namaluju si černé linky a černé stíny, černý vlasy si stáhnu do culíku a v rychlosti vyběhnu se psem, než se mamka oblíkne. Jen obejdu barák a jdeme zase domů. Mamča už se obouvá, takže o minutu pozdějc už scházíme z druhého patra našeho paneláku. Pěsky dojdeme na nádraží a koupíme si lístek na vlak, který jede v 7.01, teď je třičtvrtě, takže si ještě dáme obě cigaretu a mlčky se rozhlížíme po pomalu se rozdenívající obloze a nádraží.
Za pět minut sedm přijede vlak, takže nastoupíme a zabereme kupé pro sebe. Já si dám do uší sluchátka, mamka si vytáhne Katku a začte se do časopisu.
Dvou a půl hodinová cesta uběhne poměrně rychle a v půl desáté už vystupujeme na nádraží v Olomouci a mamka se rozhlíží jestli někde uvidí strejdu Jardu. Domluvili se totiž, že se sejdeme na nádraží. Strejda spolu s tetou, bratrancem a sestřenkou jsou v Olomouci už od včera, spí u tety Jindry a teď nás má strejda vyzvednou a dovést na obřad. Děcka s tetou už tam jsou.
“Ahoj holky.” Pozdraví nás mámino dvojče a mamku líbne na tvář. Dojdeme v autu, já zaberu místo vzadu a mamča leze dopředu, spolu s kyticí karafiátů. Dojedeme až ke hřibotu, tam strejda zastaví a všichni tři pak jdeme do takové té čekárny, kde už stojí ostatní. Nikoho nepoznávám, jen strejdovu rodinu, takže si stoupnu vedle mého od dva roky mladšího bratrance a koukám po lidech, na mamču se hned vrhne jakási starší paní, tvarem nosu nápadně připomínající ten mámin a strejdův, z čehož odvodím, že to bude asi ta teta Jindra. Když mamku pustí tak se vrhne na mě.
“A ty jsi Patricie, že? Já jsem teta tvojí mamky, takže i tvoje, je mi moc líto, že jsme se museli seznámit při takovéhle chvíli, ale to víš, Andrejka nám tě nikdy nedovezla ukázat.”
“No jo, tak taky děda asi neměl zájem, jinak by se přece ozval ne.” Troufnu si pípnout. Teta se trošku zaškaredí, ale za vteřinku už se zase tváří přívětivě.
“Až budeme na obědě tak nám musíš všechno povědět a seznámím tě s celou rodinou holčičko. Já teď musím jít, v deset to začíná.” A odvačí někam ke dveřím.
“Celkem tajfun co.” Poznamená bratranec Míra.
“No, to teda jo.”
Přesně v deset se otevřou dveře a rodina si poseda. Máma, strejda a jejich nevlastní sourozenci spolu s partnery (kromě mámy) se postaví dopředu a my děcka dozadu. Pak začne hrát hudba, a pastor, nebo jak se tomu pánovi říká začne mluvit o dědovi. Jakej to byl skvělej člověk atd. atd. Bohužel já jsem ho neznala, takže nemůžu říct, jestli to byla všechno pravda nebo ne.
Po obřadu se jde do hospody s názvem Sedmé nebe, kde je zamluvený salonek a oběd. Posedáme si ke stolu a o dvě minuty později přijde číšník s tím co si dáme k pití. Všichni si obědnají, já malé pivo, máma sice není ráda, že piju, obzvlášť někde kde mě neznají, ale ty sladký limonády nepiju a nic jinýho mě nenapadá. Pak nám donesou jídelní lístky, já si obědnám hovězí maso na houbách s rýží a pak přijde zase teta Jindra.
“Andrejko, můžu s tebou na chvíli mluvit? Ale Patricie, ty piješ pivo? To přece dáma nesmí.”
“No, dáma určitě ne.” Zazubím se na ní.
“Patriko, nech toho.” Okřikne mě máma. Jindy bych se s ní dohadovala jakože co dělám, ale teď na to není moc příhodná doba, takže jen pokrčím rameny a omluvím se, že jdu na záchod. Když se vrátím najdu mamku v šokovaném stavu a vedle ní tetu Jindru.
“Mami, mami, co se děje? Tváříš se jakobys viděla...nevim co.” Dožaduju se vysvětlení.
“Právě jsem tvojí mamince řikala co po Jardovi zdědila, tedy co jste vy dvě zdědily.” Usměje se teta.
“My jsme něco dostaly? Vždyť tu máma nebyla od šesti let.” Divím se.
“No víš. I když se tvoje maminka o Jardu nezajímala, tak on na ní nezapomněl a odkázal vám pět set tisíc. Není to tak moc, ale má čtyři děti, to snad chápete.” V tu chvíli jako by do mě uhodilo, nejen, že si na nás děda vzpomněl, ale nechal nám dokonce takovouhle sumu. Jasně, pro někoho je to málo, ale my s mamkou si budeme moct konečně dodělat byt, splatit hypotéku a mamka už nebude muset mít dvě zaměstnání. Páni...v tu chvíli si fakt přeju abych dědu někdy poznala, klidně až po smrti...