Snídaně

„Víš, že se ti vzadu dělá malá pleška?“ řekla mi u nedělní snídaně Veronika, když těsně před tím namazala rohlík s máslem meruňkovou marmeládou.

„Pleška? Kde bych k ní proboha přišel?“

Veronika držela v jedné ruce rohlík, kousla do něho, druhou rukou si ťukala navrch hlavy a s plnou pusou se mi tuhle strašlivou informaci snažila upřesnit:

„Úplně nahoře. Je malá, ale máš ji tam chlapče…“ Pak tento závažný objev jen tak zapila bílou kávou a ještě se při tom na mě usmála.

Pleš? Propadl jsem okamžitě panice. Právě nastal konec světa, ona si tu klidně snídá a ještě se u toho směje. Tak mně se „prý“ začíná dělat pleš. Vyskočil jsem od stolu a hnal se do koupelny k zrcadlu. Točil jsem se před ním jako holub na báni a zoufale se snažil tu inkriminovanou lysinu zahlédnout. Po chvíli se ve dveřích koupelny objevila moje žena, podala mi malé zrcátko, sedla si na okraj vany a s potutelným úsměvem na rtech mě pozorovala. Otočil jsem se zády k zrcadlu a pomocí toho menšího jsem podrobně začal prozkoumávat temeno své hlavy.

"Ježišikriste, opravdu je tam… malá, ale je tam. Co budeme dělat?“ zeptal jsem se plačtivě své manželky a začal přemýšlet kolik asi tak může stát nastřelení vlasů. Veronika ke mně přistoupila, objala mé velké tělo, položila mi hlavu na hruď a chlácholivým hlasem zašeptala:

„Co bychom tak asi ty můj tatínku dělali? Nic nebudeme dělat. Co bys chtěl dělat? Máš už léta a na plešku tudíž nárok.“

„Co to tady děláte? Ranní erotika pro starší a pokročilé v koupelně?“ vytrhl mě z mých idiosynkratických bolestí přeskakující hlas pubertálního syna.

„Tatínkovi se začíná dělat pleš, tak to řešíme,“ práskla mu tu žhavou novinku moje drahá polovička.

„Ne ke cej. Ukááá…“ Mutant začal okamžitě hýkat a vyskakovat mi za zády, aby své oko potěšil mým neštěstím.

"Ty vado…, tak to je každopádně fičák dne. Si musím dnešní datum zapsat do památníčku, …že mám ode dneška plešatýho fotříka,“ zamutoval synek a mrštně se uhnul pohlavku.

„Co je to tady za čechtek? Vypadněte okamžitě z koupelny, nebo si cvrknu do kalhotek,“ zašišlala rozespalým hlasem do naší sešlosti polonahá dcerka a výhrůžně při tom několikrát klepla svým piersingem v jazyku o rovnátka. Pohled mi sklouzl na její tanga a tak jsem raději poslechl její výzvu a bezodkladně vyhnal zbytek rodiny z koupelny.

*

„Co řešíš, fotrando?“ zeptala se mě dcera, když jako poslední člen naší rodiny ztěžka dosedla k nedělní snídani.

„Začínám plešatět, děvenko. Umyla sis ruce?“ uklouzlo mi.

„Ježiš to jsou furt kecy, jsem dospělej člověk a dobře vím, že žloutenka je nemoc špinavých rukou. Ty mě budeš poučovat do smrti, že? A co se vlastně divím, když seš narozenej těsně po válce.“

„Jak po válce? Copak ty nevíš, jak je tvůj otec stár? Ty nevíš v kterém roce se váš živitel narodil?

„V třiašedesátým,“ vzpomněl si náhle malý mutant. Asi si chtěl šplhnout.
„Bingo… A jestlipak víš taky den a měsíc?“ zeptal jsem se ho. Syn zarytě mlčel.
„Brácha, to neřeš, mamka nám to vždycky připomene,“ chlácholila dcera sourozence. Pak se znovu obrátila na mě a spustila:

„Dyť to říkám, že to bylo těsně po válce, takže by ses milý otče neměl divit, že jsi začal plešatět. Se nech ostříhat dohola, to teď staroprdi dělají. Myslí si, že vypadají mladší...“
„Ty volino, já budu mít tatínka skina,“ jásal synek tak nadšeně, až poprskal kakaem čistý ubrus.

„A dost, bando. Nechte taťku na pokoji,“ zasáhla moje milovaná manželka.
„Vezměte si tu snídani a padejte do svého pokoje."

Když jsme osaměli, sedla si Veronika naproti mně a znepokojeným hlasem mi řekla:

„Arnošte, nic si z toho nedělej. Oni tě mají rádi. Něco mi, ale musíš slíbit. Nenecháš se od těch našich děcek vyprovokovat. Ne, že mi přijdeš domů holohlavý. Ty krátké vlasy sluší mladým štíhlým klukům. Se stotřicetikilovým Švejkem bych před barák fakt nevylezla.