Přátelé?

Je samotář – samota…?

Kouzelné ruce, stačí pohladit vzduch mezi nimi a dívat se, jak vznikl svět, v tom prostoru mezi dvěma prsty. Je večer, na bradě mu vyrašil malý chloupek, do rána vznikne improvizovaný plnovous, roj včel se do něj ale nevejde. Stíny v očích, proto je zavírá, aby neviděl odraz v zrcadle, ví, že zrcadlo nelže, bojí se pohledu na mladého, zarostlého muže, stačí mu obraz, který si o sobě vytvořil v hlavě. Objímá svou vodní dýmku, poslední přítelkyni dnes v noci, a nevzdává se, když hledá dávno ztracenou vzpomínku na jednu tanečnici, sexy zlatovlasého profesionála.

Australský dvoudolar v kapse je jí k ničemu, kurz padl, nevyplácí se nosit cizí měnu po kapsách. V ztemnělém pokoji, čarodějka tančí, kroutí boky a snaží se vyjádřit nevyjádřitelné, čtyři takty písně, kterou nikdy nenapíše, jí stačí k tomu, aby natahovala paže všemi směry a točila se na jedné noze, klidně hodinu, klidně dvě. Ví, že jestli přestane, neodolá a propadne přítomnosti, proto tančí, rozhodnuta vydržet až do rána.

Třetí v milostném čtverci, úzkoprsá tanečnice z povolání, se objímá v sále s mužem, jehož žena zítra porodí dítě. Ti dva se tisknou k sobě, jako kdyby nebylo včera, jako kdyby to nebyli oni, snad někdo jiný, host, který přišel na večeři a za chvíli zase odejde. Energický latinskoamerický rytmus ještě neopustil akustiku sálu, možná tím cizincem je on, to se neví. Až se ti dva pustí, zaženou rozpačité červenání a sejdou se zase zítra, těsně před tím, než se stane zázrak.

Lukostřelec stojí a zaměřuje, soustředěn, pevný jako socha vytesaná z trávy oné louky, dostatečně vážné na to, aby mu nevnucovala své květy. Teď lučištník pouští střelu a netrefuje se, proto tiše kleje a sbírá šíp ze země, postaví se znovu na stejné místo a zkusí střelit ještě jednou, ještě dvakrát…

V internetovém mumraji se potkají ti čtyři, navzájem si vyznají lásku a zase utečou, večer co večer. Kouzelník miluje tanečnici, ta miluje jeho, svého ostrostřelce i přítelkyni čarodějku. Střelec miluje jen ji, tanečnici se sexappealem, kouzelníka nikdy neviděl. Čarodějka miluje potají kouzelníka a nahlas tanečnici, lučištník je její přítel. Navzájem na sebe žárlí, podezírají se, donáší na sebe – to vše potají. Až poté, co tanečnice svede kouzelníka, se věci dají do pohybu. Čarodějka svede střelce. Pak čarodějčino úmrtí v rodině skončí s těmi vztahy, jediná vzdá podstatu těch intrik a stáhne se, aby byla oporou pro své plačící blízké.

Tanečnice, její tělo jako odraz věčné dřiny, všichni po něm šílí.

Do roka a do dne bude tanečnice vrkat na střelcově rameni, šťastně a znovuobjeveně. Jejich děti vyrostou a vdají se, se vzorem dokonalosti svých rodičů na očích. Vyčerpaná tanečnice polkne ráno pilulku, nasadí profesionální úsměv, políbí manžela a děti, nevědomky i čumák psa, který se jí připletl do cesty na ulici, nedokázala se ho vzdát.

Kouzelník sedí nedoceněn v kavárně, usrkuje extra hořké kafe, jeho žluč je proti jeho vzteku cukrovou vatou. Dnes přijde domů o něco později, pohladí manželčino kulaťoučké bříško a přečte dětem pohádku na dobrou noc, pak, v posteli, si teprve postěžuje na svůj trpký úděl, manželka ho nakonec utiší, usnou si v objetí. Sobotní ráno nebude nudné.

Bláznivá čarodějnice věčně na cestách, s krosnou na shrbených zádech, nevkusně dobarvované vlasy jí pohladí stařeckou šíji. Před měsícem se rozvedla počtvrté, je neplodná, ne však nešťastná, na ten pocit nemá čas. Letí dnes na konec světa točit reportáž o teď-zapomněla-čem, cestou to však zjistí. S elánem, který jí připadá běžný a všem kolem neuvěřitelný, nasedá do letadla, aby se vrátila do staré domoviny, s klokany vyraženými na minci.

Vřeténko osudu se nezadrhlo. To jen čarodějka vzala arogantně svůj osud do vlastních rukou.