Den s neustálým převlékáním

Den s neustálým převlékáním
„Dneska máme sváteční den, začínáme s čistým oblečením..“ upozorňuji trochu nelogicky syna při oblékání. Je to samozřejmě nesmysl, mezi základní atributy svátečního dne patří nesrovnatelně vzácnější výskyt v komparaci s dny všedními. A co je potom svátečního na dni, který stejně jako všechny předchozí (a nepochybně i mnoho následujících) začíná sice čistým oblečením, které však bude večer vhozeno do koše na prádlo ve stavu, velmi připomínajícím hadr na podlahu, jenž má za sebou úklid rozsáhlé nádražní haly i s přilehlými nástupišti a kolejemi.
„Maminko, ucuau…“ zaslechnu o deset minut později v poklusu při každodenním ranním úsilí uvést byt do „bydlenívhodného“ či přinejmenším do „bydleníaspoňtrochuvhodného“ stavu a zatetelím se blahem nad tím, jak pěkně a zřetelně umí můj malý roztomilý synek vyslovit „maminko“. Vzápětí mi úsměv postupně tuhne, a to přesně tou rychlostí, jakou mi můj vnitřní translátor překládá i druhou polovinu věty. „Maminko, ucuau…“ = „Maminko, POČURAL!!!“
„Ty ostudo!!“ běžím k němu a jako ve zpomaleném filmu vidím malého hastrmana, kterému nebylo dost na tom, že je promáčený skrz naskrz, úplně a do poslední nitky. Považoval ještě za nanejvýš nutné vykoupat doposud teplé louži i prozatím suchá chodidla… a poté, co si v tom rybníčku s pleskáním a čvachtáním (zřejmě velmi směšným - usuzuji dle výrazu exaltického veselí) dostatečně pocupal a poťapkal, rozběhne se s jásavým smíchem napříč celým bytem. Co krok, to nevábná mokrá stopička na podlaze. Ťap…ťap…ťap. Stopa…stopa…stopa. Ohlédl se po mně, zda ho následuji v jeho povedené taškařici a viděl, že skutečně následuji. Není to ovšem zabedněnec, takže z mého tichého, zamračeného a zuřivého pronásledování pochopil, že já se bavím podstatně méně nežli on. Jeho okružní jízda bytem počala vykazovat významné zrychlení. Ťap-ťap-ťap. Stopa-stopa-stopa. Klooouz…plác. Dlouhá stopa…velký mokrý flek. Vida vida, navlhčené punčošky na plovoucí podlaze zřejmě kloužou.
Desperát byl nakonec dostižen a za nekoordinovaného kroucení, smýkání a plazení se pryč i svlečen. Podotýkám, že jsem to nebyla já, kdo se kroutil, smýkal a plazil pryč. Málokterá lidská činnost je tak pracná, jako svlékání mokrých punčošek za situace, kdy druhá strana odmítá spolupracovat. Během svlékání jsem měla tisíckrát za vteřinu velkou chuť se také zkroutit, smýknout sebou anebo se rovnou odplazit pryč.
„Do any!“ rozkazuje mi vodník, považujíc asi za promarněnou každou minutu, kterou na tomto světě stráví suchý.
„Ínu, ínu…“ doplňuje ještě svůj předchozí rozkaz vrchní velitel našeho domácího štábu a já jdu tedy poslušně napustit vanu a přidat do ní pěnu. Snad se malé tornádo na chvíli zabaví devastováním koupelny a já budu moci uklidit tu spoušť.
„Ucuau, maminko“ rozhodl se synek pasovat tuto dvouslovnou větu na motto dnešního dne „Ucuau, ucuau…“ provolává táhlými tóny malý muezín z vany jako z minaretu.
„Jestli ses vyčural do vany, tak jsi čuně! Čuně buně!“ potěším ho jeho oblíbenou nadávkou, taková jsem hodná matička.
V závěru této asi patnáctiminutové eskapády je synek usušen a oblečen. Pochopitelně do oděvu jiného, suchého.