Den s poledním spánkem

„Tak pojď, půjdeme spinkat…“ přeruším idylické rozmetávání kostek po místnosti.
„Pinkat? Pinkat?“ opakuje nevěřícně a podle vrcholně překvapeného výrazu by nezasvěcený člověk usoudil, že v průběhu celých dvou let svého života neměl doposud možnost zažít byť jen vteřinu spánku.
„Ne ne“ informuje mě stručně a netrpělivým gestem naznačuje, že se mám ztratit někam co nejdále, nejspíše do hlubokých a temných šumavských hvozdů, a na bláznivý nápad na spaním uprostřed dne raději zapomenout, než se mně chopí některé specializované psychiatrické pracoviště.
„Jen pojď pojď, Pan Kohout už chce taky jít spát…“ zkouším rafinovaně fintu s plyšovou hračkou a průhledných nonverbálních narážek na můj duševní stav si nevšímám.
Stálo mně to mnoho úsilí, ale nakonec je plenka jakž takž na svém místě a vzpurný syn za velkého tělesného vypětí dotažen do dětské ložnice.
„Ají, ají?“
„Ano, teď budeš pěkně dělat hají a až se vyhajáš tak půjdeme ven…“ slibuji, považujíc v bláhové naivitě synovu otázku za smířený souhlas se situací.
„En, en, en…..“ vyřítí se z ložnice a vši silou si začne obouvat jakékoliv boty, které mu přijdou pod ruku.
Ukládám ho na druhý pokus a málo mluvím, snažím se tak vyvarovat všech nebezpečných slov.
Následujících deset minut poctivě plním všechny vydané rozkazy – Pití! Ulík! Otáek! Nyny! – a snáším do postele trpělivě láhev s pitím, dudlík i polštářek a hladím.
„Tak dobrou noc“ loučím se.
„Ou noc, ou noc“ vypadá to na celkem rozumnou a bezproblémovou spolupráci.
Pět minut bylo ticho a já už jsem se radovala z velice příjemné eventuality, jak strávím následující hodinku. S mým plánem odložit se na gauč to začalo vypadat slibně.
„Maminko, maminko….“ Ozvalo se po oněch pěti klidných, nadějeplných minutách lehce konverzačním tónem z ložnice.
„Co je, kocourku?“ snažím se mluvit tiše a klidně, abych mu ničím nezavdala příčinu k nějakým činorodým projevům.
„Ipinkal maminko, ipinkal“ oznámí mi spokojeně a chystá se vstávat.
„No počkej, počkej….“ Nestačím chytat kluzkou chobotnici, která se mi snaží všemi směry z postele uniknout „to ses teda vůbec nevyspinkal a podívej i pan Kohout ještě spinká…“
Následuje lítý boj, náročné rétorické cvičení, psychologická přednáška a nakonec demonstrace síly. Vše, co mně napadlo, jsem použila. Vše, co jsem použila, se míjí účinkem. S velice halasným a nevybíravým zvukovým doprovodem (nikoli z mé strany) opouštím úprkem bojiště a zavírám dveře.
Ale nakonec jsem ráda, že té jeho řeči nerozumím… „pomyslela jsem si ve chvíli, kdy gradace řevu s dětské ložnice dosáhla svého maxima, a pod okny se sjížděly záchranné jednotky s úmyslem evakuovat celý barák. "Protože to, co slyším, rozhodně nezní jako: "Maminečko moje milá, já, tvůj nejmladší synek, nepovažuji za rozumné (a vůbec vhodné) spát ve chvíli, kdy se po celém bytě děje tolik zajímavého… Pojď pro mne, prosím…“ To tedy ne. Spíše se to podobalo nadávkám otrlého námořníka, kterého právě lehká děva obrala o poslední peníz a na oplátku a z vděku mu nadělila kapavku.
Jsem humánní pacifista. Jsem pacifistický humanista. Ale někdy nemám daleko k vraždě. Neoplývám natolik bujnou fantazií, abych pole působnosti rozšířila na více než jednu konkrétní osobu, totiž na sebe. Ale o co méně pestrosti v obsazení akce, o to častější teoretické zpracování.
Byla bych řekla, že všechno má své hranice, krom vesmíru. Ale i dětský řev je nekonečný. A nejenom, že je nekonečný, také se může donekonečna stupňovat.
"Tak už se ale opravdu zlobím!" rozrazila jsem odhodlaně dveře, připravena čelit nejenom výsměchu, triumfu dítěte, hrozbě ložnice designérsky přetvořené v místnost po kontaktu s tornádem... ale dokonce i ublíženým očím a malé růžové podkovičce.
Nic takového tam nebylo (vyjma posttornádního pokoje). Uprostřed místnosti stála INDIVIDUALITA, která mě rozhodným NE! vykázala z místnosti.
Hlavou mi bleskly i takové myšlenky, jako že jsem to koneckonců já, kdo byt platí anebo že třicetiletý věkový rozdíl v můj prospěch je přece jen trochu velký na to, abych klesla do postavení pouhého vykonavatele příkazů INDIVIDUALITY...
Ale pak jsem si řekla "Uvidíme, kdo se bude doprošovat... a vycouvala až do obýváku. Následný řev rozdrnčel okenní tabule, k smrti vyděsil už tak dost nervózního křečka a mně naštval. Zřejmě bylo očekáváno, že se budu plazit v prachu a ronit krvavé slzy... Plazit se v prachu mohu bez potíží, jelikož zamést případně vysát jsem od rána ještě nestačila. Ale víc ani ťuk. S úmyslem nejstrašnějšího fyzického násilí jsem vtrhla znovu do ložnice. Mrňousův radar zafungoval spolehlivě, takže se mu na radiových vlnách donesla zpráva o tom, že máma už ale fakt zuří. Nekoordinovanými pohyby se pokusil o bleskový úprk do postele, ale zmatek v rozkopaném mraveništi je proti tomu pregnantně zorganizovaná vojenská přehlídka. Ve spěchu ztratil orientaci, narazil do velkého proutěného koše a samým rozčilením nedokázal vylézt na postel, takže kolem ní jen směšně poskakoval. A pochopitelně viděl, že ho od dveří pozoruji, takže i jemu snad muselo být jasné, že zřejmě už nedokáže s úspěchem předstírat tvrdý spánek s tím, že předchozí řev bude asi potřeba lokalizovat v úplně jiném bytě. Přesto se o to snažil.
A stejně nám to bylo OBĚMA jasné. Vyhrál.
Opustila jsem rezignovaně ložnici, aby z ní vzápětí vyrazilo torpédo v punčoškách a kostkované košili.
Prolétl bytem ve snaze obsáhnout všemi smysly co nejrychleji všechny ty úžasné události, co se za dobu jeho nedobrovolné izolace v ložnici odehrávaly.
Támhle leze pavouk, vida, ten tu předtím nebyl! Cože? Brácha se vrátil ze školy??? Tak to je nutné na něj zaútočil pistolkou a pak mu darovat malé smítko sebrané na zemi. A kdo to tady proboha tak uklidil! A proč? To rozhodně nepřipadá v úvahu... věnujme pět vteřin k nastolení obvyklé vlídné zabydlenosti ("vlídnou zabydlenost" jsem já dvě hodiny uklízela).
"Večer půjde aspoň spát brzo a já budu mít klid..." utěšuju se, když uklízím následky tornáda v ložnici. Svatá prostoto…!