...prosím, vrať se..

Bude to tak asi lepší, protože to, co jsme si prožily za 6 let, nemůže existovat už nic, co by nás mohlo srazit k zemi.
Pamatuji si, jak jsme jako rodina jezdili na víkednové výlety. Kamarádi mi rodiče záviděli. Hlavně taťku a to proto, jak se k nám choval.
Pak Karolína onemocněla. Mamka s ní doma zůstat nemohla kvůli propouštěcímu stavu v práci. Zbylo tedy na taťkovi, aby se o ni postaral.
Po měsíci přišel domů až pozdě v noci. Dělal hroznej rámus, až nás všechny vzbudil. Vyhodili ho z práce. Největší vinu dával Karolíně "kdyby jsi nebyla nemocná, mohl jsem mít práci" "Já, já přece za to nemůžu, že jsem byla nemocná" Podívala se na něj a on ji dal facku. Maminka ani nezasáhla, tak jako starší sestra, jsem se ji zastavila já "To jsi neměla dělat. Proč jednou nemůžeš zavřít tu svoji pusu?" Otočil se na mě a vpálil mi ji taky. Utekli jsem se setrou do pokoje. Slyšely jsme kroky po schodech a pláč. Byla to mamka. Nemohla jsem pochopit, jak ji mohl takhle zmlátit. Takovýho jsem ho neznala.
Dodnes vidím, jak ležela na zemi stočená do klubíčka a on do ní vší silou kopal, bil ji silným kabelem, škrtil do bezvědomí nebo topil ve vaně. Když se vyřádil na mamince, přesunul se na nás. Důvod se našel vždycky - moc nebo málo osolené jídlo, špatně vypraná nebo vyžehlená košile, neutřený prach nebo špatná známka ve škole. Jednou to došlo tak daleko, že ji z nosu a hlavy tekla krev a díky zlomeným žebrům nemohla skoro dýchat. Zavolala jsem sanitku. Lékař báchorce nevěřil, ale mamka trvala na svém, aby do lékařské zprávy napsal vymyšlený pád ze schodů.
Z obýváku se ozýval křik. Aha, už vím. Otec přišel z hospody domů. Slyším pláč a raději odejdu do svýho pokoje. Schoulím se na posteli. Přitulí se ke mě sestra, koukne na mě svýma smutnýma očima a špitne " kdy už to zkončí?" "Už brzy, uvidíš" Povím ji ikdyž vím, že to tak nebude.
Slyším, jak po schodech někdo jde. Vykouknu z pokoje a uvidím ubrečenou maminku. Pomyslím si, ten ji zase zřídil. Oči sklopím k zemi. Nechápavě se na ni podívám, když spatřím kufr. "Musím jít. Nemůžu tu zůstat, pochop to. Najdu lepší domov. Vrátím se pro vás, slibuji. Postarej se o sestru, má už jen tebe."
"Kdy už se vrátí?" Koukne po mě sestra se slzami v očích. Ráda bych ji odpověděla, ale na tuhle otázku si sama nedokážu odpovědět. Jak to máme pochopit? Vždyt jsi nám dala slib. Místo toho jsi nás opustila a nechala tomu alkoholikovi.
Uplynul skoro rok a ty pořád nikde. Už máme novej domov. Domov v dětským domově. Ale rozdělili nás. Nenech to tak. Přijď si pro nás.
V noci se probouzím s pláčem a slovy
- Maminko, prosím, vrať se...