Záhada čísla tři

Píše se 24. dubna 2007. Zítra máme jet na Velikonoce s Jestřábama, ale co to ty Jestřábi vlastně sou. Je to organizace která spadá pod další organizaci s názvem Woodkraft což znamená Liga Lesní Moudrosti. Funguje od 1901, vznikla v Americe po té se dostala až do Evropy a tudíž i k nám do Čech. Jestřábi sou jen maličký střípek této rozsáhlé společnosti. Zabýváme se životem Severo-Amerických indiánů. Ale teď zpět k našemu příběhu. Zítra vyjíždíme ráno už v půl sedmé, což znamená že budeme muset hodně brzy vstávat a to se pochopitelně o prázdniny nikomu nechce. Druhý den ráno kdy sem já a můj bratr David byli už přichystáni, nasnídáni a měli sbaleno. Nasedli jsme do auta a táta nás odvezl na vlak do Stochova, kde už čekalo spousta lidiček. David šel mezi starší a já šla za mojí kamarádkou Káťou. Za nedlouho přijel vlak s dalšími lidmi co k nám také patří a tak jsme se všichni vydali na dlouhou pouť vlakem. Jeli jsme asi čtyři hodiny, několikrát se přestupovalo. Mno a tak aby jsme se nenudili tak dlouhou cestou vlakem hráli jsme kostky například Mexiko pod jiným názvem Macháček. Po té co jsme vystoupili z vlaku museli jsme sečkat až přijede náš autobus, který měl za úkol nás odvést až před naší chatu. Kde jsme byli po dobu …. dní ubytováni. Tato chata leží v krásném pohoří Šumava ve vesničce Filipova huť. U chaty jsme vyložili baťohy, po nějakém čase jsme se dokonce ubytovali. Když se všichni ubytovali a že to dalo velkou práci, všichni společně jsme se šli projít. Šli jsme lesem kde bylo spousta sněhu tak jsme toho hned využili a začli se koulovat, ale starším se to nelíbilo tak si na nás vymysleli hru raz, dva, tři, osum. A tak po dlouhé a unavující cestě jsme se dostali konečně na místo určené. Antýgl ach ano to je to místo. Zde jsme zahráli nějakou hru a šli jsme zpět do chaty.

Druhý den nás zbudili něco málo před devátou hodinou. Po snídani nám oznámili že se vydáváme na celodenní výlet a naším cílem je dojít na Tříjezerní slať. To je cesta dlouhá a překrásná. Cesta se vinula mezi loučkami vedle zurčel potůček prostě krása úplná inspirace na psaní básní. Však na to my jme neměli času. Po dlouhé a sil ubývající cestě jsme se konečně dostali na to naše smluvené místo. Ale za tu zdlouhavou cestu to stálo. Byli to sice močály, ale bylo tam spousta krásných jezírek jedno bylo ještě zamrzlé. Tak tady jsme se naobědvali a vyrazili na dlouhou zpáteční cestu. Cestu zpět jsme zvolili jinou trochu delší než předtím, ale za to byla velice zajímavá. Šli jsme podél řeky kde se dříve splavovalo dřevo spíše se to mu říkal plavební kanál. Šlapali jsme po krásných loukách kde bylo ještě spousta vody z toho jak tál sníh potůčky nám křížili cestu někdy bylo dosti obtížné se vyhnout a nešlápnout do vody. Já a Káťa jsme se cestou zdrželi šli jsme jen my dvě a když jsme se po chvíli vynořili zpozad kopečku uviděli jsme na konci louky malý domek. No on zas až tak malý nebyl. Vedle domu stál krásný modřín kousek opodál byl starší pán co tam hrabal trávu. Pozdravily jsme ho.
,,Dobrý den“ Řekly jsme.
,,Dobrý den. Vy jste jediné kdo mě pozdravil. Vy jste ochránci?“ Odpověděl pán.
,,Ne my jsme z Ligy Lesní Moudrosti“
,,Aha… tak to já pamatuju Němce“ Vyprávěl nám pán.
,,Hmmm… Tak nashledanou“ Odpověděli jsme. Už jsme musely jít aby nám neutekly moc daleko.
Tak jsme pokračovaly v naší cestě. Cestou jsme se nudili tak jsme mávali na auta a pak se hádali komu zamávali jestli mě nebo Mokroušovi. To je kamarád z jiného kmene. Večer když jme všichni znavení došli do chaty hrály se ještě nějaké hry. A pak už jsme šli všichni hezky spát.

Třetí den nás vzbudili něco kolem osmé hodiny ranní. Hráli jsme spoustu her po skupinách. To bylo na celý den. A večer byl velký den Péťa měla narozeniny a tak jsme jí udělali oslavu jak se patří. Vzali se děti a ty před chatu rozmístili pět svíček. Pod některými byla schována přáníčka. Asi po deváté hodině večerní jme já a Káťa vzali Péťu ven před chatu kde už na ni čekali svíčky. Ale jen co jsme otevřely dveře. Údiv. Vyděšené tváře. Co teď? Jen jak jsme otevřely uviděli jsme šlehající plameny. Jedna ze svíček zapálila louku. Nikdo nechápal jak to mohlo chytit. Ta svíčka byla zajištěná tak, že prostě nemohla chytnout. Bylo to zvláštní. Shořelo asi pět metrů čtverečných. Hned jak jsme to uhasili šli jsme do kuchyně. Všichni jsme byli vyklepaní. V kuchyni jsme si ještě povídali. Nakonec si z toho nikdo nic nedělal, ale po chvíli náš klid něco přerušilo. Z vysílačky, které se používají u malých dětí aby bylo slyšet jestli nepláče ve vedlejším pokoji se ozval cizí dětský pláč a menšího než jsme tam měli my. Ale najednou se s toho ozvalo.,, MAGDO POJĎ JSEM“.
Trnka říkala že v pokoji nikdo není a v okruhu do 200 metrů nikdo nemá malé dítě. Pak bylo chvíli ticho. Ale zase za chvíli ten dotyčný řekl dvakrát za sebou ,,MAGDO POJĎ JSEM“. Dítě brečelo s plných plic. V kuchyni se to mu všichni smáli, jenže já měla divný pocit. A aby toho pro dnešek nebylo málo do TŘETICE. Za oknem se najednou objevil nějaký cizí muž. Bylo to už moc strašidelný. Káťa mi zaťukala na rameno a povídala.
,,To není možný. Staly se tu tři divný věci a dříve v této chatě žili tři lidé!“
Pak jsme šli spát samozřejmě jsme nemohly ani jedna usnout, ale po chvíli jsme se nechaly poddat. Hned jak jme ráno vstali měli jsme před sebou další celodenní výlet. V lese jsme se poztráceli. Všude byli polomy. Ale po delší době jsme dorazili na místo kde jsme se zhruba za půl hodiny všichni sešli. Viděli jsme horský skot, koně, ale především krásnou přírodu.Zastavili jsme se u hospody kde jsme nejmíň hodinu skejsli a tak jsme se nudili. Cestou zpátky jsme se docela dost courali. Vraceli jsme se tou samou cestou jako předevčírem. Šli jsme kolem toho domku a někde tam jsme s Káťou začli mluvit o tom včerejším večeru. Jak jsme o tom začaly mluvit zatáhla se obloha. A všude byla trojka.
,, Verčo“ volala Káťa
,, Víš ten včerejšek. To je strašně zajímavý“ povídá mi.
,, To máš pravdu. Je to moc zajímavý.“ odpovídám.
,,Poslouchej!“
,,Ano povídej!“
,,Hele přijeli jsme ve čtvrtek a stalo se to všechno v sobotu což znamená že z obou stran je to třetí den!“
,,To je pravda“
Všechno nám začalo dávat smysl. A bylo to jako strašidelný příběh přímo horror.
,,Počkej“ volám na Káťu.
,,Koukej! Předevčírem u toho domu nebylo žádný auto. Teď tu sou tři. Dvě stříbrný a jedno modrý.
No a na Filipce naší chatě. Žili tři lidé. Pan Loch a jeho žena která měla dcerku.“
,,To je hustý! A co když nám chtěl něco říct třeba jak zemřel. Četla jsem v jednom příběhu co nám tu dávali, že snad uhořel nebo tak něco. Nebo nás chtěl před něčím varovat.“
,,No a nebo taky to je všechno jen shoda náhody!“
,,To by byla trochu divná náhoda! Nemyslíš“
,,Taky bych řekla“
Tak takto skončil náš velice divný a zajímavý příběh. Nedostaly jsme se k žádnému závěru. Do teď nevíme co si o tom myslet.