Den s probdělou nocí

21.30 hodin
„Dneska půjdu spát brzy.“ Zadoufala jsem odvážně a sotva se má hlava dotkla polštáře, byla jsem v bezvědomí.
„Maminko…“ jakási šeptající postavička se mi vkradla do snu a nemíní, zdá se, odejít.
„Maminko, maminko… pinkat.“ Ševelí noční šotek stále naléhavěji a já chtě nechtě odkryji jednu velice neochotnou oční bulvu…
„Cože?“
„Pinkat, maminko.“ Opakuje trpělivě decentně utlumeným hlasem a jeho zdánlivě nevinný úsměv je pln postranních úmyslů.
Má druhá oční bulva ve své reakci následovala první a já nyní už obouočně zírám na malou temnou figurku u své postele a v hlavě si snažím srovnat to, čeho jsem právě svědkem: takže můj malý trýznitel nelenil, vstal a přišel mi oznámit, že se vzbudil jen proto, aby mi dopřál tu slastnou příležitost křepce vyskočit z vyhřátého lože do ledového pokoje a jít s ním temnou chodbou do dětské ložnice, tam ho po obvyklých zdlouhavých obstrukcích (při kterých mi zcela reálně hrozí buďto umrznutí nebo smrt vyčerpáním) uložit k opětovnému spánku a pak znovu klopýtat do své postele?! Tak dobrá, pokusím se donutit své hybernované tělo k olympijskému výkonu…

21.58 hodin
Vracím se ze svého čtvrtého pokusu o uložení syna ke spánku. Mezi těmi čtyřmi pokusy se mi zdály tři různé sny. Byly živé, barvité a já, otupělá a rezignovaná, je přestávám rozlišovat od skutečnosti…

22.07 hodin
„Maminko…“
Uvažuji o hypnóze a soudím, že budu jejím velkým příznivcem.
„Chce se ti spinkat, Matyášku, chce se ti mooooc spinkat…“ usínám a probouzím se o tři minuty později. Právě včas! Neodbytný vetřelec už stačil vniknout pod peřinu a právě si urovnává polštář pro své větší pohodlí (zatímco já mám rameno otlačené od zdi, která se v průběhu hypnózy vydávala za měkkou podušku).

22.15 hodin
Opět rezignuji. Nebo spíše ´rezignuji ještě více´… Posunula jsem možnou míru rezignace až za hranice… prostě až někam do Grónska.
„Ají, ají…“ Švitoří skřítek nepřesvědčivě a zdá se být velmi, velmi čilý…
„Dobře, tak si hajni tady ke mně, ale budeš spát!“ Vytasím se s nekompromisním ultimátem a podaří se mi vyvolat bouřlivý smích (skřetův a zřejmě i sousedů).
„Pát, pát.“ Přikyvuje horlivě a přitom sebou bůhví proč mrská zprava doleva a rozmetává polštáře do všech směrů.
„Tak dost!“ Zaburácela jsem hromovým hlasem, aby ani naši panelákoví spolubydlící nebyli ochuzeni o tuto veselou noční estrádu.
Syn okamžitě ustal ve svém běsnícím šílení, padl jako podťatý a velice nepřesvědčivě začal předstírat chrápání.

22.37 hodin
Ticho. Klid. Z chodby slyším kukačky, zase se zpožďují, ale teď mi na tom nezáleží, neboť vypadá nepravděpodobně, že by mě desátý úder zastihl ještě v bdělém stavu.

22.38 hodin
„Kálík!!!“
Vyletím z postele a nechápavě třeštím krhavé žilnaté oči do tmy. Skutečně jsem slyšela dobře? Králík?
„Kálík!!!“ Opakuje značně netrpělivě a já znervózním, neboť bych svou tupostí nerada vyvolala nějakou zvukově náročnější reakci. Zmateně bloumám mezi jednotlivými místnostmi bytu a přemýšlím o králíkovi. Dokonce ho počnu i hledat a brala bych jej v tu chvíli v jakémkoliv stavu. Ale nakonec musím přiznat porážku. „Matyášku, my přece nemáme žádnýho králíka…“ upozorňuji tiše a myslím při tom na trpký konec všech poslů špatných zpráv.
„Emáme…“ souhlasí radostně „Kálík… emáme“
Vypadá to na happy end. Opatrně ulehám do postele. Snažím se úzkostlivě vyvarovat všeho, co by mohlo vyvolat byť jen náznak bdělejší reakce. Přeskromně se krčím v nejzazším koutku lůžka. U kohokoliv jiného bych nepochybně vyvolala soucit. U mého syna můj zoufalý postoj zotročené muly podněcuje pouze touhu vymýšlet pro mne další a další příkazy.
„Apít“
Rafinovaně se pokusím ignorovat synovu výzvu předstíráním spánku. Jak nízké a sobecké ode mne! Po zásluze následuje trest…
„Apít, apít…“ počne tyran skandovat a do mé hlavy se v okamžení nastěhovalo několik fotbalových mužstev, hrají všichni proti všem a narvané tribuny se hlasitě přidávají k synovu skandování. Jsem úplně mimo. Vedeme nebo prohráváme?

23.59 hodin
Jakýsi zlotřilý zabiják mi zacpal ústa a snaží se mě svou plyšovou rukou udusit. Jsem už prakticky po smrti, když se mi podaří se probudit.
„Maminko, pusu… kochout… pusu“ Ach bože, ta obrovská plyšová věc, kterou mám téměř v žaludku je zřejmě Pan Kohout.
Vyprostím Pana Kohouta ze sevření svých vykloubených čelistí. Chutná trochu bahenně, nu byli jsme všichni tři včera na procházce a Panu Kohoutovi se ne vždy podařilo udržet rovnováhu v synově náručí a zejména bahnité kaluže se pro něj ukázaly být nadmíru přitažlivými.
„Dobrou noc, Pane Kohoute!“ Líbám ho poslušně na velký zobák, ale nedělám si marné naděje, že by tímto bylo vše odbyto
„Nanyny…“ Vypadl synek náhle s velkým žuchnutím z postele na podlahu (myslím, že Pak Kohout do něj strčil, asi už toho má taky po krk) a započal vířit po pokoji v jakémsi tajemném rituálním tanci devadesáticentimetrového šamana.
„Nanyny, nanyny…“ Opakuje stereotypně a já náhle chápu, že ho musím zarazit včas, než upadneme oba do transu.
„Nech toho, Matyášku. Přestaň dělat tanyny, nebo začne pršet…!“ Argumentuji rozumně a přesvědčivě.

23.20 hodin
Vzbudil mě podivný šuškavý hovor. Matyášek sedí v křesle a tajuplně hovoří do kalkulačky. Zřejmě navázal spojení s tou organizací, která ho sem vyslala s jasným cílem - zničit mne.

23.40 hodin
Nechápu, proč v tuto hodinu považuje za nutné provádět inventuru broušených skleniček ve vitríně…

1.45 hodin
Vzbouzím se prudkou ránou do zad. Vypadá to, že jsem si ve své sobeckosti uzurpovala pro sebe celých 15x150 cm prostoru z mé postele. Dobrá, pokusím se ještě se zmenšit.

3.20 hodin
Matyáš spí. Tak ráda bych šla na záchod, ale netroufám si ani se pohnout.

5.39 hodin
„Maminko… ipinkal!“
Ale já ne…!