Ahoj brouku, aneb choromyslného sen

„Ahoj brouku...“ ozval se sympatický hlas. Jindra se pomalu probíral a koukal odkud ten hlas je. Z vedlejší postele, zjistil. „Kde to jsem? Co tu dělám? Jak jsem se sem dostal?“ kladl si jednu otázku za druhou. V tom slečna povídá: „Vítej u nás, u Armády spásy.“
„Cože? Armáda spásy?“
„Ano,“ povídá dívka. „Já jsem Blanka.“
„Hm, já Jindřich...“
Načež vstal z postele a kvapem zmizel. Vůbec nic netušil. Vydal se tedy domů, kde znásilnil ledničku a šel spát. Probral se v sobotu odpoledne. Přemýšlel, co s načatým dnem. Nakonec se rozhodl pro vycházku se psem. Popadl vodítko, připoutal psa a odešel směr pole... Tam si sedl, pes pobíhal okolo. Jindra pozoroval nudné okolí a pak vytáhl z kapsy telefon a začal smskovat s několika elektronickými kamarády. Jeho záliba v elektronické konverzaci a seznamování byla opravdu velká. Preferoval net a sms nad osobní kontakt. Vždy, když se po nějaké době sblížil se „známou“ osobou, pořídil si na ní telefon. Vztah začal zakrátko vzkvétat, načež se Jindrovi usadil v hlavě brouk a během několika okamžiků vše totálně zhatil a naboural. Samozřejmě toho pak dlouho litoval... Nyní, když se na poli oddával konverzaci s další potencionální „kamarádkou“ a budoval vztah, se začal pomalu na zem snášet déšť. Zamířil tedy domů.

Večer se blížil a Jindra přemýšlel, co podnikne. Věděl, že v týdnu má dva důležité testy, a tak měl v plánu učení. Prozatím ale seděl u PC, věnoval se banální konverzaci na ICQ a na pozadí sledoval další díl svého oblíbeného seriálu. V tom zazvonil telefon. Volal zdánlivě „nejlepší“ Jindrův kámoš. „Pojď večer na jedno...“ Jindra nedokázal odolat pokušení, oblékl se a než se malá ručička na hodinách stačila nepatrně pohnout, už práskal vchodovými dveřmi u domu. Během pár minut seděl na svém oblíbeném místě. I když věděl, že se z tohoto místa blbě vylézá, že mu tam vždy kouří někdo pod nos, že má nejdál ke všem, měl toto místo nejraději. Možná, že mu všechna příkoří spojená s tím místem po nějaké době začala dělat dobře... Seděl jako vždy sám. S chmeloobilným džusem před sebou, čekajíce zbytečně na další příchozí. Nakonec byli tedy, jako většinou, dva a blbou náladu se snažili přebít několika panáky mačkaných lučních kobylek. S rostoucím procentem alkoholu v krvi rostla i sebedůvěra. To už se Jindřich nebál pustit do křížku s místním provokatérem a také opět flirtovat s dívkou, kterou od dětství obdivoval. Jindrova vyvloená většinou s dávkou alkoholu flirtíky opětovala. I tentokráte došlo k naprosto klasickému závěru, který přinášel chvilkové blaho, ale posléze dokázal citlivou duši Jindřichovu solidně rozdrápat.

Byla neděle dopoledne. Blížil se oběd a Jindra se probouzel s bolehlavem. Po miniteroru od rodičů se věnoval drobným domácím pracem a poté se opět uvelebil u oblíbené konverzace přes PC. Tam trávil i zbytek dne. Na učení se vydlabal. Stejně tak v noci. Tu, ostatně jako 90% ostatních nocí, věnoval konverzaci s elektronickými přáteli. Přišel pracovní týden. Protokol střídal protokol. Test střídal test. Mnoho povinností a stresů způsobilo opět návrat k banálním řečem s punkáči. Jindra se nebál. Po hodině, strávené ve škole, zatáhl zbytek dne a mířil do putyky. Před hospou potkal bandu známých squatterů, které pozval, na svůj účet, na pivko. Tak jako každý týden se krásně zřídil.

Byl konec týdne a Jindra už tradičně bez peněz. Zavítal do peněženky rodičů, z půdy vzal zase nějakou památku po mrtvé sestře a šel navštívit zastavárnu. Na prahu víkendu tak měl náš mladík zase kupidel dost. Z kaslíku vzal noviny, do uší střelil sluchátka od empétrojky a šel na pivko. Seděl na svém oblíbeném místě. Četl noviny, koukal na TV, poslouchal mp3 a do toho popíjel svůj milovaný zrzavý mok. Byl sice sám, ale celou hospodu měl jakoby na dlani. Viděl vše a měl přehled. To byl velký Jindrův koníček. Jako každý pátek, dopadl i tento stejně. Zbořil se a nad ránem, po nějaké konverzaci se symapatickou výčepní, byl vyražen na mráz.

Příšerná bolest hlavy. Třas. Samota. Tma. Chlad. „Ahoj brouku, pamatuješ se na mě?“ Ozval se povědomý hlas. Jindra otočil hlavu směrem ke dveřím, poté k zamřížovanému oknu a sedl si. Vzal kartu, která vysela u postele. Lámavou slintavou řečí přečetl několik vět. Prohlédl si razítko, kde stálo: Jedličkův ústav pro choromyslné. Zahodil desky do rohu, z podpostele vytáhl nočník a začal smíchy brečet a vypadal šťastně.