Domů

Společně se svým černým koženým batůžkem s nejnutnějšími věcmi jsem seděla na otrhaném sedadle ve vlaku. Svůj jediný majeteček jsem pevně svírala na klíně a nesmírně se o něj bála. Bylo to to jediné, co jsem měla. Všeho ostatního jsem se vzdala.
Pohled skrz špinavé okno na ubíhající krajinu byl chmurný. Venku panovalo ošklivé počasí, pršelo, bylo pod mrakem a do každého vstupovala vlezlá zima, začalo se stmívat.
Neměla jsem lístek. Bylo by mi jedno, kdyby přišla revize.
Vlak zastavil. Podívala jsem se z okna na tabuli nad nádražím, ale sklo bylo tak špinavé a světla málo, že jsem nápis nemohla přečíst. Venku se spustil ještě silnější déšť.
Nastoupil jediný člověk. Rozhlédl se po volných místech k sezení a vybral si místo naproti mně. Hodila jsem po ním okem a zase svůj pohled stočila k oknu, z něhož jsem neměla šanci cokoliv pozorovat. Svůj batoh jsem si ještě pevněji objala rukama.
Mladý muž vytáhl knihu a začal číst.
Vlak se houpal ze strany na stranu, jak skákal po kolejích. Kodrcavá jízda mě lehce omámila a já začala upadat do snění, avšak spánkem se to nazvat nedalo. Začala jsem hloubat sama nad sebou a nad svou situací. Byly asi tři hodiny odpoledne, když jsem vyšla z domu. První a nejtěžší krok bylo zabouchnutí dveří. Klíče však ležely na stole v mém pokoji. Mívala jsem ho ráda. Ach ano. Jenže už jsem v něm nemohla déle setrvávat. Prostě nemohla. Poslouchat věčný křik a třást se, kdy se rozrazí dveře.
Nedalo se něco změnit?
„Slečno, kam jedete?“
„Já ani nevím, ale – “
Zazvonil telefon. A byl můj, znamá melodie. Chvíli jsem otálela, mám-li ho zvednout, ale nakonec jsem tak učinila.
„Kde jsi?“
Mlčela jsem. Byla to moje maminka.
„Prosím, řekni mi, kdepak jsi.“
„Ve vlaku, mami,“ odpověděla jsem.
Chvilka ticha.
„Ve vlaku?? Co děláš, kam jedeš?“ tázala se mě matka a evidentně to nedokázala pochopit. „On už tady není. Nemusíš mít strach, odešel.“
Tma venku najednou jakoby zazářila a vlak se rozjel rychleji. Pryč.
„Kde tě mám čekat, holčičko moje?“
„Doma.“