Křídlovec ...

/ Přátelství může skončit láskou,
ale láska nikdy N I K D Y nemůže skončit přátelstvím /

Dnes byl opravdu krásný a prosluněný den. To bys nevěřila, tolikátého prosince, a přesto ... A taky už konečně začalo sněžit, tolik ses na to těšila. Vím, stále jsi o tom básnila s takovým tím zasněným pohledem upřeným k nebi, o kterém jsem mlčel ze strachu z toho, že by ses mohla naučit přetvařovat, a teď? Z bílé oblohy se k zemi snášejí ladně a s lehkostí jim vlastní ještě bělější vločky... tak nežně, tak nepopsatelně..., že bys to zkrátka musela vidět anebo alespoň umět cítit. Jenže ty jsi někde pryč, šťastná i bez toho, a já jdu sám a sníh je to jediné, co mám v prázdných dlaních. Nezoufám, jen ti lidé, které potkávám, se mi navzdory všem Sluncím, Vločkám, Vánočním obdobím pohody zdají nemálo smutní a takoví zamyšlení. Skrz naskrz, promočení, mimo. A i ta cesta, po které se ujišťuji že žiji, je celá taková zvláštně cizí, odtržená, /jsi mi vzdálená/..jako by to ani nebyla ta, kterou jsme měli tolik rádi, mám tak rád...jako bych snad byl zamyšlený a smutný z toho, že ses tak brzy přetvařovat naučila. To bys nevěřila .....
.
[,, To vážně nezvládnu, pomoc! Chyť mě, prosím ... " tvé ostří nových bruslí zvonilo o hrany, podal jsem ti ruku, i když jsem dobře věděl, že bys to ustála stejně, bravurně i s úsměvem, jako vždycky a jako všechno. Víš, pokaždé mě tak trochu znepokojovalo, že mě k ničemu ale opravdu k ničemu nepotřebuješ. Že jsi tak dokonalá sama, za i ze sebe. Že se umíš smát beze mě a beze mě i plakat.. Že nejsem tvůj pomocník, rádce ani milenec. Partner ani parťák.. děsilo mě to, vždy když jsem po nocích nemohl spát a psal ti ta dlouhosáhlá vyznání, která k ránu končila v koši aniž bys o tom tušila, ze strachu, že až se o své dokonalosti dozvíš, zmizíš mi někam do neznáma. A tak jsem byl nesmírně a pro mnohé dost nepochopitelně vděčný za to, že zatím ještě neumíš brzdit na čerstvě nabroušených bruslích. Byl jsem rád , že ses tvářila, jako by celý tvůj život závisel právě na tom to umět a já tě mohl ochránit...Roztomilá, vyděšená...A pak nastala ta chvíle a ty jsi ani nevěděla jak moc mě neznáš... , ty tvé oči... zemřel bych pro smaragdy...I pro tebe. Namahavě a trochu zamračeně nad tím vším jsi vydechovala a přesto z tvých úst vylétávaly ty nejkrásnější obláčky / já je viděl, přísahám / a když jsi zjistila, že nespadneš, že tě držím a nepustím, tak ses nahlas sama sobě smála, jako by ses snad styděla za svou chvilkovou slabost, že jsi se stávala mnou..prozrazená..A víš, tolik ti to slušelo.Úplně jsi zapadala do té namrzlé krásy. A já jsem poprvé v životě chtěl být malířem, chtěl jsem paletu a štětce a barvy, chtěl jsem zastavit čas..a vymalovat tvou bledou tvář s něžnou pihou u pravého rtu a hlavně zvěčnit tvou malou a tolik křehkou dlaň v té mé...chtěl jsem si namalovat něco jako pocit štěstí. Lásku. Naplňovala jsi jí mé srdce, jako bys nevěděla, bláznivá, že může prasknout..V té chvíli, právě v té jsem ti měl říct a říkat stále...jenže jsem si myslel, že to víš!
A pak to bylo všechno najednou pryč, zmizelo to. Zaplašila jsi to svou nerozvážností, neschopností být jednou vážná. Cítit... Plácla jsi mě s jistotou v beztarostnost se slovy, že mám babu, a už jsi mi zase a opět ujížděla. Tvá dlaň se z té mé vytrhla, jen tak, a tak jsem za tebou jezdil s tím svým zvláštním pocitem. Asi protože můj rozum měl vždycky cosi, důvody, které srdce nepochopí..Neuměl jsem nepřemýšlet nad tím, vyrývali jsme do ledové plochy příběhy, co je v těch šifrách. Co v nich stálo...ty jsi má láska největší a já tvůj ? Těžko říct...jen, měl jsem stále strach. S tebou, jako bez tebe .. Byla, jsi a budeš nejspíš stále zmatená v sobě... K večeru, když jsem si tě odváděl domů, tou cestou která bývala naším zvykem, ses mi nezdála zvláštní. Já to věděl. Držela jsi mě tak pevně, trochu to bolelo...a přitom, jako bych s tebou ani nebyl..povídala jsi něco o blízkosti těl, která nemůžou přiblížit vzdálená srdce a taky o právech člověka, tedy i o právu toho milovaného nemilovat...a taky jsi mluvila o Petrovi...A já tolik zahleděný do tvých kaštanových vlasů, jsem poprvé neměl strach, když jsem ho zrovna mít měl...Dívky jsou asi kouzelnice. Co kouzelnice, spíš čarodějnice..Když jsi mi před vaším domem dala tu nejpohádkovější, nejsladší, nejkrásnější pusu, byl jsem si jistý..tolik..a doufal jsem v to, že nikdy nezapomenu na dotek anděla.. na jeho rty..Nikdy! Vážně jsem myslel jen a pouze na to a netoužil po ničem jiném, když jsem se k tobě tisknul..A vím, že mi stejně už neuvěříš...zabouchla jsi za sebou dveře, chlad- ně. A i když se tenkrát stalo to nejkrásnější v mém životě, cítil jsem otazník...zda mě opravdu miluješ, nebo jsi jen děsně nerada sama...a nejhorší na tom všem není to, že odpověď na takovouhle otázku bývá pokaždé NE, nemiluji..
ale to, že je to skutečně pravda, lásko... ztratil jsem práva ]
.

Zastavil jsem se někde uprostřed rozporuplných pocitů, stával se ze mě pomalu ale jistě sněhulák s pocitem blbce...co na tebe myslí naprosto pořád a stále. Přemýšlela jsi někdy vůbec, jak rychle člověku dokážeš změnit život, jak jsi návyková? Byli jsme spolu krátce, opravdu chvíli ( ani už nevím jak moc či málo, uteklo to rychlostí světla..mám pocit, že jsem tě vůbec skrz ni neviděl..lituji každé chvíle, kdy jsem s tebou byl i nebyl. ) a přitom je zapomínání pro někoho, kdo zapomenout nechce tak dlouhé, bolestivé a složité..Víš, tvá neláska mě hřála a teď mě spaluje a dál ubližuje. Nezdá se mi to fér a to ani trochu, jenže jsem to byl já, kdo si přál, aby nikdy nezapomněl..a teď si přeji, abych si to nikdy nepřál..Asi. Z přemýšlení mě totiž vytrhl on. Uviděl jsem ho tam na tom našem místě, bruslil přesně jak jsme to dělávali my..a smál se a vypadal beztarostně a zdvojnásoboval můj pocit blbce...jako by nikdy nezažil bolest srdeční, trápení.../ vypadá, jako by nežil s tebou / Ne, neměl nejspíš km něčemu takovému důvod, to on s tebou bude o letošních Vánocích, on tě uvidí rozbalovat dárky a radovat se z maličkostí, on má to štěstí držet tvé ruce, co se budou hřát o horký kelímek medoviny na zimních trzích, on tě může objímat, líbat, přemýšlet nad tím, jak jsi roztomilá- má tě rád víc než já? Povídej! Ksakru jasně, že nemá! Nemá..nemůže..Všechno se to ve mně vařilo, promiň. Nemůže se na mě nikdo N I K D O zlobit, že jsem mu před Vánoci, v čase klidu, míru, pohody
dal pár ran pěstí a
hrdě / se slzami v očích/ odešel.
Domů.
.
.
.
// Zavřel jsem dveře, zamkl a klíč zahodil, zatáhl jsem žaluzie a lehl si beznadějně, která neskrývá žádnou naději, na postel. A víš, můj svět byl najednou tvou vinou tím nejhorším, nejzatracenějším a nejtemnějším místem mezi černými slzami i svědomími. A v ústech cítím krev. Nesnáším to. Ležím a tvé jméno mám vyryté hodně hluboko...Když jsi mě opouštěla, říkala jsi něco o tom, že krvácíš, že to byla chyba...jenže to všechno byly jen řeči..já všechno dělám doopravdy. Má krev chutná po železe. Nesnáším železo. Přesto pro mě dál zůstáváš navěky – což neznamená do posledního vydechnutí- tou nejkrásnější a nejdokonalejší dívkou, holkou,ženou.... Vždycky jsem nad vším moc přemýšlel, ale taky jsem vždycky měl rád vážně.. Tak tě asi nepochopím, nikdy.. A nepochopím ani to, že tvůj smích slyším v uších i ulicích pode mnou zvonit a hrát na mé popraskané struny. Vždyť ses se mnou moc nesmála.. neladím, lásko, předstíraná Láska je horší než nenávist..Omlouvám se, možná to rozmazané nepřečteš, jenže si neumím poručit.. ponesu tvůj kus v sobě... Ale ne, nechci ti psát nic, co tě stejně nezajimá.. stejně už nic nevrátím..Jen..jsem ti chtěl říct ( připomenout ti tvou nevinnost, krásu čistých smaragdů ) že dáváš kousky sebe, rozdáváš příliš lacino..od té chvíle, co tě zklamal ten, koho jsi poprvé a snad i skutečně milovala..on tě zklamal, tys zklamala mě..to se asi stává... Víš,co mě však mrzí? Že jsem se tě tenkrát na ledu nezeptal, co pro tebe znamenám...aspoň bych ti osobně vysvětlil, že tímhle tempem se zcela rozdáš a už nikdy neposkládáš, krásko.. náplasti na opuštěnost se dají najít v té bílé krabičce s křížkem, ne v naručí kamaráda, protože pak nemáš nic.... a je to, jako bys zjistila, že křídlovec není motýl ale obyčejný plž..chápeš?
Bolí to. Ale nevyčítám ti to, jen se ti v tomhle zoufalém dopise snažím (sám sobě) oduvodnit
jeho zlomenou ruku ( měj ho ráda)
a napuchlé oči ( směj se na něj, prosím ) //
.
Za zataženými žaluziemi určitě sněží a z bytu pode mnou voní cukroví..skládám ruce do srdce a doufám, že jednou přestanu doufat v návraty!!
Dnes byl opravdu krásný den ...