Tváří v tvář sama sobě,tváří tvář pravdě

Mám problém..
Uvědomit si to, mi trvalo rok.
Ani nevím kdy to všechno začalo,nejdřív se mi to stávalo jednou měsíčně, když jsem byla ve stresu… a pak pořád častěji a častěji,nedokázala jsem to už ovládat. Bylo to jako na horský dráze, nasednete a v první zatáčce si uvědomíte, že chcete dolů,že se bojíte, ale je pozdě, musíte projet celou dráhu.
Moje tělo mě neposlouchalo, dělalo si co chtělo. Za celou tu dlouho dobu ale nikdo nic nepoznal. Uměla jsem se perfektně přetvařovat. I když jsem byla na dně, dokázala jsem říct že mi je skvěle a nasadit upřímný úsměv a nikdo mě nepodezříval, i když já věděla, že v noci budu brečet na záchodě a budu mít pocit prázdnoty….a to doslova. Všechno co jsem snědla jsem totiž šla vyzvracet na záchod. Bylo jedno jestli to je jenom kus rohlíku,talíř polívky, salát, steak.. cokoliv. Asi jsem neuměla řešit svoje problémy a už jsem je v sobě moc dlouho dusila.
Byla jsem jedna z těch holek o kterých se říká, že jsou šílený, protože chtěj umřít kvůli „perfektní“ postavě. Problém ale byl, že já nechtěla tuhle postavu, byla jsem se sebou spokojená, ale ztratila jsem kontrolu. Ale nikdo mi to nevěřil,protože lidi si myslej, že když máte bulimii, tak je to kvůli nespokojenosti s vlastním tělem,ale to není pravda. Když jsem byla ve stresu kvůli čemukoliv tak se mi postavilo moje vlastní tělo na odpor, ať jsem se snažila jak chtěla, nešlo to, prostě jsem s tim nedokázala nic dělat…
Jednou jsem omdlela na chodníku a přijela si pro mě rychlá, zkolabovala jsem. Snažila jsem si namluvit, že je všechno v pohodě, ale nic nebylo v pohodě, bylo mi jasný, že když se sebou nic neudělám, tak umřu. Moje tělo už nemělo energii, nemělo sílu žít. Po pár dnech v nemocnici jsem začala pravidelně navštěvovat psychiatra a s tím jsem všechno probrala. Díky němu jsem zjistila, že to všechno byly signály, že jsem měla něco udělat a ne se na sebe dívat z pohledu třetí osoby a být sama ze sebe nešťastná…. Neměla jsem se dívat na to, jak se ničím. Měla jsem ty problémy ze sebe třeba vykřičet,vybít, ale neměla jsem se v nich utopit.
Teď mám před sebou dlouhou cestu- musím se naučit řešit svoje problémy a ovládat svoje tělo.