Zpověď

„A pak jsem pochopila, že mě nikdy nebude milovat.
„Jak si tím můžete být tak jistá.“
„Poznám to.Víte, měla jste někdy někoho tak ráda, že vám hrozně moc bušilo srdce, podlamovala se vám kolena, měla jste chuť ho obejmout a políbít, ale věděla jste, že nesmíte. Zažila jste to?“
„Ne.“
„A já ano už mockrát. Ani spočítat se to nedá. Víte on byl asi jediný kdo mě doopravdy miloval. Mě. Mé vlasy, mé vlastnosti, mé chyby. Mě celou. Miloval mě a já to pokazila.“
„Už jste řekla, že jste si nebyla v té době jistá sama sebou.“
„Ano, to jsem sice řekla, ale víte, to je jakobych řekla, že jsem si nebyla jistá tím, že ho mám ráda. A já si jistá byla. Měla jsem ho moc ráda.“
„Měla?“
„Ano, vlastně mám ho ráda pořád. Ale ten vztah je minulost.“
„Minulost se přece může opakovat.“
„V našem případě ne.“
„Proč?“
„Už jednou se to nepovedlo.“
„Takže jste se k sobě vrátili?“
„Ano.“
„A jak to dopadlo? Povězte mi o tom?“
„No, víte. Dopadlo to stejně jako minule. Rozešli jsme se. Zase. Víte on mě prý má strašně moc rád a já ho taky, ale spolu být nemůžeme.“
„Takže tuhle kapitolu svého života považujete za definitivně uzavřenou?“
„Ano.“
„A kdyby se z čista jasna před vámi objevil a požádal vás o ruku? Jak byste reagovala?“ „Řekla bych ne.“
„I když jste říkala, že ho máte pořád ráda.“
„Ano.“
„Co když je to vaše osudová láska?“
„V tom případě se Osud málo činil. Víte já už jsem unavená. Už mě to nebaví. Vážně mě to nebaví. Vidět ty zamilované. Bavit se s přítelkyněmi o sexu a vědět, že na mě nikdo nečeká. Vědět, že otevřu dveře a nic a nikdo mě nečeká.“
„Ale říkala jste, že máte hrstku opravdu dobrých přátel.“
„Ano to mám a jsem ráda. Ale víte to není ono...Jistěže jim můžu kdykoliv zavolat, ale nedělám to. Připadá mi hloupé jim volat pokaždé když je mi trochu smutno.“
„Ale od toho přece přátelé jsou.“
„Ano to si říkám taky, jenže pak když držím v ruce telefon, tak to tlačítko nedokážu zmáčknout. Nedovedu to. Začnu mít strach, že toho druhého budu obtěžovat. Nebo začnu sama sebe chlácholit, že to vidím moc černě. Že bude určitě lip. Pak telefon položím a uvědomím si, že nebude. Alespoň ne hned.“
„Zkoušela jste s někým mluvit o svých pocitech takto otevřeně mluvit jako se mnou?“ „Ne, nezkoušela. Většinou jsem to já za kým se chodí ostatní vyplakat na rameno. Jsem to já, kdo naslouchá druhým. A pak, když potřebuju a vím, že by pro mě udělali to samé a možná i víc. Nejsem schopna. Prostě nemůžu. Jsem jako paralyzovaná.“
„Dobře. Vyprávějte mi o tom posledním.“
„Víte on je naprosto úžasný.“
„Ano, to jste už řekla, ale popište mi ho blíž. Co je na něm tak úžasného?“
„To právě nevím. Nedovedu to definovat. Jen vím, že v jeho blízkosti mám sevřený žaludek.“
„Takže další zamilování?“
„Možná.“
„Možná?“
„Tedy, ano. Určitě jsem zase zamilovaná. Jen si to nechci připouštět. Pochopte mě. Po tom všem co jsem zažila. Radši si to nebudu připouštět, než aby přišlo další zklamání. Hrozně se toho bojím.“
„Čeho přesně?“
„Odmítnutí. Než to zažít znova. To radši budu do smrti snít.“
„A není to škoda?“
„Možná. Víte je to složité. Vám to tak nepříjde, ale mě ano. Bojím se, že potom ho nebudu moct obejmout ani jako kamaráda.“
„Ale říkala jste, že vás to ničí.“
„To ano. Přesto ho nechci ztratit, chci aby byl alespoň kamarád.“
„Co kdyby jste mu prostě řekla, že ho máte ráda? Jestli vás nemiluje a je takový charakter jak říkáte, bude váš přítel i nadále.“
„To máte pravdu, ale já to nedokážu. Je to stejný blok, jako s tím sluchátkem.“
„Takže víte, že...“
„Že je problém ve mně? Ano to vím.“
„To jsem nechtěla říct. Říkala jste, že to co vás opustil máte pořád ráda a zároveň teď mluvíte o tomhle. Kterého z nich milujete doopravdy?“
„To nevím. Jen mám je zřejmě ráda oba.“
„Jistě, ale jednoho z nich musíte mít ráda víc. Který to je?“
„Ten druhý, zřejmě.“
„Zřejmě? Jste si tím jistá.“
„Ano, ten druhý.“
„Znělo to, jakoby jste chtěla přesvědčit sama sebe.“
„Ne, uvnitř vím koho doopravdy mám ráda.“
„Takže chcete říct, že mi možná celou dobu lžete.“
To ne. Lžu sama sobě. A to je to nejhorší.“
„V čem přesně si lžete?“
„V tom, že si s vámí povídám. Že sedím naproti vám a mluvím s vámi o svých problémech. Vždyť jsem tu sama. Vy neexistujete.“