Milovaný bratr

Tak se blížily Vánoce. Počasí sice bylo jako na jaře, ale Lucyino srdce krvácelo. Lucy je sedmnáctiletá dívka s upřímnýma šedýma očima a dlouhými vlnitými vlasy. Žije se svou čerstvě rozvedenou matkou a starší sestrou Natálií. Poslední dobou si s matkou ani sestrou vůbec nerozuměla. Nejbližším člověkem pro ni byl její nevlastní bratr Filip, pětadvacetiletý mladík s tmavými vlasy a zelenýma očima.
Lucy vždycky milovala Vánoce. Nebo alespoň posledních deset let, které strávila ve společnosti Filipa. Poznali se, když se Lucyina matka s oběma dcerami přistěhovala k Filipovu otci. Ta mladší z nich ještě věřila na Ježíška a slova trápení a strach neznala. Filip byl ze začátku uzavřený a stranil se nové rodiny v bytě, zavíral se před ní do svého pokoje. Ale ne na dlouho. Malá holčička andělského vzhledu za ním začala pravidelně chodit. Vydržela celé hodiny sedět a dívat se, jak Filip hraje videohry. Nerušila ho. Měl rád chvíle, kdy tam byla s ním. Pomalu mu ten malý andílek přirůstal k srdci. Kdykoli se jí podíval do očí, viděl ten nejjasnější a štěstím naplněný výraz dětské radosti. Nakonec mezi nimi vznikla snad nejupřímnější sourozenecká láska, jaká jen může být. Ani jeden z nich nepovažoval toho druhého za nevlastního. Byl to velký milovaný bráška a nejmilovanější malá sestřička.
Po sedmi letech nastal menší zlom. Filip se měl odstěhovat. Už nechtěl bydlet s tátou. Toužil se osamostatnit a být svým pánem. Tak se i stalo. Jeho novým domovem se stal menší tří pokojový byt v nedalekém městě. I přes to, se Filip s Lucy často vídal. Navštěvovali se nejen při různých narozeninových oslavách, ale i o volných víkendech. Až doteď.
Letos, o tři roky později, se Lucyina matka rozvedla s Filipovým otcem a nechtěla už se s nikým z nich stýkat. Ne, že by Filipa neměla ráda, ale přišlo jí to krajně nevhodné. Nejen díky tomu byla Lucy na matku rozzlobená. Ona Filipa moc milovala, nedovedla a nechtěla si život bez něj představit. A co teprve Vánoce. Rozhodla se nevzdat a tak si s matkou promluvila :
,, Mami, chtěla bych se zeptat, kdy pojedem k Filipovi? Už jsme u něj dlouho nebyli. “
,,Dlouho nebyli? Vždyť jste se viděli před dvěma měsíci.“
,,To ano, ale je to už dávno. A navíc se blíží Vánoce! Nejkrásnější svátky v roce. V tu dobu máme být se svými milovanými.“
,, No vidíš. Taky že budeme. Jsem domluvená s babičkou, že budeme na Štědrý den u ní. Přece nebudeme tři ženský samy v tomhle bytě.“
,, Hmm. Dobře a kdy pojedeme k tomu Filipovi? Mam pro něj krásný dárek.“
,, Nepojedeme! Neslyšela´s? Budeme u babičky.“
,, A co mám dělat, když se s ním chci o Vánoce vidět?“
,, To je mi jedno. Náš program znáš. Jestli se ti to nelíbí, udělej si vlastní program. Já ti nic vyčítat nebudu!“
,, Tak děkuju, ale tohle není zrovna ten nejlepší nápad,“ Lucy smutně odchází z místnosti do svého pokoje. Jedna z věcí, kterých se bála, se splnila. Neví kdy zase uvidí svého velkého brášku. Sedla k počítači a začala mu psát:

Ahoj, bráško,

moc tě zdravím! Píšu ti, protože bych potřebovala tvou pomoc. Mluvila jsem s mámou o Vánocích a o tobě. Není zrovna moc nadšená, že chci být i s tebou. Vůbec tomu nerozumím. Je naplánováno,že budeme u babičky. Ale myslím, že bychom se měli držet tradice a být s našimi nejbližšími a to pro mě není jen babička. To jsi přece hlavně ty! Nenapadá tě něco, co bychom mohli vymyslet? A co je u tebe jinak nového? U mě asi ani nic. Mám teď nějaký starosti s klukama, ale tomu se nedají ani moc říkat starosti. Jinak pořád stejný problém jako před půl rokem. Ještě pořád jsem nenašla sílu překonat ten svůj vztek a strach.
Posílám pusu Lucy

Lucyin dopis se dočkal odpovědi, i když trochu se zpožděním. Přišel až za týden. Nic určitého se však nedozvěděla. Filip ji sice utěšoval, ale konkrétně se o Vánocích nezmínil. Napsal jen, ať se Lucy nebojí, že on něco vymyslí. Byla z té odpovědi velmi rozrušená a tak znovu promluvila s matkou. Povedlo se ji přesvědčit, že babička přijede k nim. Může tedy alespoň být ve svém království a doufat, že všechno dobře dopadne.
Čas ubíhal jako voda. Ve všech domovech to vonělo po skořici a pečeném cukroví. Okna domů a bytů zdobily všelijací andílkové. Vánoce se neúprosně blížily. Lucy se dostávala do každoroční nostalgické nálady. Měla neustálé tendence někomu pomáhat a to i tehdy, když o to dotyčný nestál. Navenek vypadala spokojeně, ale uvnitř plakala. Aby svou mysl orientovala jiným směrem, každý den uklízela do noci a našla si i brigádu. Práce ji naplňovala spokojeností. Až do předvečera Štědrého dne. To už neměla, co dělat. A tak se dívala na všelijaké pohádky a vánoční komedie, které většinou znala, a usnula.
Ráno nechtěla vstát, poctivě držela půst a z postele vylezla až kolem poledne. Bylo jí jasné, že tyhle Vánoce jsou od ostatních odlišné. Není s ní Filip. Sedla si k nazdobenému lesem provoněnému stromečku. Vzpomínala na předešlé svátky. Jak to bylo krásné!
Najednou zacinkaly klíče v zámku. Otevřou se dveře a v nich stojí matka s Filipem. Lucy nadšením ani nedýchá. Myslí si, že má halucinace z toho hladovění. Filip přibíhá ke své nejmilejší sestřičce a objímá ji.
,, Ahoj Filipe!“
,, Ahoj Lucy! Jsem tak rád, že tě vidím! Přeju krásný svátky,“ a políbí ji.
,, Já jsem taky moc ráda, že tu jsi! A jak jsi to zařídil?“
,, Ale promluvil jsem si s tvojí mámou a zařídil jsem to!“
,,A proč jsi mi to, mami, neřekla?“
,,No, víš zlato, my jsme se tak dohodli. Že to bude překvapení. Tak veselé Vánoce!“
,,Veselé Vánoce! Mám vás všechny moc ráda!“
Lucy se jen usmívala. Filip v jejích očích viděl přesně to, co viděl před deseti lety u toho malého andílka. Nadšení a neskutečnou radost. To ho naplňovalo krásným hřejivým pocitem. Byl moc šťastný. Stejně jako Lucy, která si do svého deníku zapsala :
Tohle jsou opravdu ty NEJKRÁSNĚJŠÍ VÁNOCE! Jsem moc šťastná…!