s láskou

Práskla dveřmi. Jen tak, kolem ní vztek a před ní bolest. Najednou byla pryč. Daleko…

O měsíc později Richard sedí potmě na schodech, čeká, až Inéz přijde dostatečně blízko, přitom si nevšimne jeho pohledu, sáhne do kapsy a vyloví klíče. Možná, to až přijde ještě blíž, si konečně uvědomí, že tam sedí a je zmrzlý.
Ahoj.
Ahoj. Co tady děláš?
Miluju tě.
Usmála se a pohodila rameny. Co já s tím? Rozešli jsme se.
Miluju tě.
Já vím. Ale takhle to dál nejde.
Miluju tě, neslyšíš?
Richarde, slyším. Ale takhle to dál nešlo. Je konec, rozumíš?
Miluju tě…
Obešla ho a snažila se odemknout. Objal ji kolem pasu, vymanila se mu a zmizela dovnitř.

Stojí. Plot, u něhož se choulí, je starý, starší než Richard. Když Inéz projde energicky kolem, zašeptá její jméno, ten zvuk dolehne až k ní.
Zarazí se. Richarde, zkusí zvolat.
Měkce se vynoří ze svého stínu, snad až příliš lehce se pohybuje, ta plavnost ji vyděsí.
Richarde, jsi to ty?
Inéz…
Co tady děláš?
Čekal jsem na tebe. Nebereš mi telefony, nedopovídáš… už jsem nevěděl, co mám dělat. Inéz , já tě miluju. Vrať se ke mně. Začneme odznova. Já… já se fakt změnil. Udělám pro tebe všechno.
Richarde, co ti na to mám říct?
Ano.
Ne. Stojíš tady potmě, čekáš na mě a žádáš mě o něco, co nemůžu udělat?
Ano, řekni ano.
To nejde.
Proč ne?
Protože já se taky změnila.

Pustne. Už dlouho se neholil a dlouho nespal zabalen do peřin. Nejí. Je to půlroku, co se rozešel s Inéz. Dnes vstává dřív, venku je ještě tma, když vychází ven a svižně míří k jejímu domu. Sedne si a počká, dokud neuvidí, jak vstává, její rozespalost, tak dětsky krásná, ho uchvátí. Bude tam čekat, dokud se nezačne oblékat, to se odvrátí.

Richard sedí na zemi v centru uspěchaného města. Nad ním hřmí obloha, hněv bohů, neví, že se stahují mraky. Neslyší volání kolemjdoucích, když na sebe pokřikují, že brzo bude pršet a že se uvidí jindy. Jenom sedí.
V klíně má kytaru, občas pohladí její struny. Šátek, v němž ještě před chvílí leželo pár mincí, teď jsou ale pryč. Nevšiml si toho, ani nevěděl, že tam nějaké mince byly. Hraje, jako kdyby nebylo zítra, jako kdyby nebyly mraky nad ním. Zpívá o Inéz a jejím smíchu.
Najednou si uvědomí, že nad ním stojí stín a pozoruje ho.
Ahoj.
Zvedne hlavu, když slyší čísi hlas, částečně překvapen, že se o něj někdo zajímá, taky proto, že už zapomněl, jak zní člověk.
Inéz.
Ahoj, Ríšo.
Ahoj. Co tady…?
Bude pršet. Pojď se někam schovat.
Vrtí hlavou. Nechci.
Richarde.
Je pozdě, řekne odměřeně, měla bys jít. Zmokneš.
Já…
Změnila ses. Sbohem.
Já ale…
Změnil jsem se.
Já… slyšela jsem, co o mně zpíváš a… víš, milovala jsem tě. Fakt.
Hm?
A…
Hele, Inéz, fakt zmokneš.
Ty taky.
O mě nejde.