Kabela

Malé město uprostřed Čech se chvělo zimou. O víkendu se jeho centrum stávalo mrtvou zónou, prázdnou dutinou, trombózou duše. Namísto tisíců všedních postav se jen sem tam po obvodu náměstí šinula shrbená záda.

Dominik váhal. Jistější by byl dav Havelských trhů nebo na nádraží. Jenže odtamtud ho už dneska vyrazili starší kluci a trh je ve čtvrtek, a on potřebuje peníze zrovna teď. Musí přece Šímovi vrátit za ten angličák. A tu motorku. A taky to pětikilo, co si půjčil před půlrokem.

A támhle kráčí ženská opřená o chodítko, kabelku zachycenou jen ledabyle na držadle. Stačí do ní jen strčit a než se zvedne, bude Dominik pryč i se šrajtoflí. Včera prvního, důchodci berou na konci měsíce, nějaký prachy tam ksakru mít musí.

Samozřejmě, kdyby tady byl Franta, všechno by šlo mnohem líp. Vždycky je lepší si krýt záda. Jenomže Franta je v pasťáku a jestli se dostane ven za rok, může být rád. Holt se do toho pustí sám, risk je zisk.

Otevřená kabelka se na Dominika vyzývavě smála. Perfekto, baba se sotva šourá. Stačil jen jeden kopanec a ženská se sesula k zemi. Vzít kabelu je otázkou pár vteřin. A pak utíkat, za rohem se zastavit a spočítat rito.

Prohlédl si levný vietnamský výrobek. Nemá cenu riskovat a nechávat si tu kabelku, moc by za ní nedostal. Venda z krámku u nádraží bere jen ty věci, co se dobře prodávaj´. Zkoumal obsah dál.

Křížovky, jednoduchý, nevyluštěný. Dvoje brýle z plastu. Nějaké léky. No konečně, peněženka.

Otevřel černou koženkovou tobolku a zvědavě prohlédl vnitřek. Doklady - občanský průkaz na jméno Anna Horníková, účtenky od bot kvůli reklamaci, doklady o zaplacení poplatku u doktora, dvě stě korun.

Vztekle praštil kabelou na zem. Mizerný dvě stovky! S tím mu Šíma vytře prdel! Slzy vzteku mu vystoupily do očí.

Když se mu náhle rozmlžené vidění vrátilo, popadl kabelku znova a rovnal do ní všechny věci, aby je někde zahodil. Zrak mu padl na malý žlutý lístek psaný elegantním rukopisem.

JMENUJI SE ANNA HORNÍKOVÁ A TRPÍM ALZHEIMROVOU CHOROBOU. MŮŽE SE STÁT, ŽE SE BUDU CÍTIT ZMATENÁ NEBO NETREFÍM DOMŮ. POTOM MNE PROSÍM ODVEĎTE NA ADRESU: HUSOVO NÁM. 12...

Dál už Dominik nečetl. Okradl tu paní, a tenhle zatracenej lístek v něm akorát vyvolává svědomí. A to neni dobrý, Franta vždycky říkal: Nic neni v kšeftě horší než ňouma se svědomim. Čím víc se toho o tý bábě doví, tím horší to bude.

Nepřítomně vhodil papírek mezi ostatní věci a vykročil pryč. Jak tak míjel průchod pivovaru, měl najednou pocit, že tam někdo stojí. Zrychlil.

Dláždění ho studilo do podrážek tenisek. Kabela mu překážela, navíc ho činila nápadným. Kolik osmiletých kluků se prochází po městě s dámskou kabelkou? Vyhodil ji do nejbližšího kontejneru. Ani nevnímal, jestli byl žlutej nebo zelenej. U nich doma se to nikdy neřešilo. Co šlo spálit, spálilo se.

"Čáu, Domi, jak je?" zařval na něj z protějšího chodníku Hans, spolužák ue školy. U něj ještě žádný dluhy neměl, a tak odpověděl: "Nazdárek. Je to všechno na hovno."

"Co žes nebyl dneska u kulaťáku? Všichni tam seděli. Nekecej, žes voxidoval doma." "Měl jsem něco na práci," zahučel Dominik neurčitě. Netušil, jak by Hans bral rekvírování železa.

"Čoveče, v tom hračkářství v Kouřimce maj perfekto modely! Řecká válečná loď jak vod Salamíny! Římská galéra! No prostě super!" ječel Hans nadšením. Dominik zasténal. Další věc, po který může akorát tak toužit. Ale přece jen si přisadil: "A maj takovou tu vikinkskou s drakem?"

Hans, známý dějepisář, se zasmál. "Myslíš drakkar? Samo! Chtěl bys?" "Chtěl, ale nemám love," zanručel Dominik, mrzutě ukončil hovor a rychle se vzdálil. Během hovoru si totiž všiml, že ho někdo sleduje.

Ten někdo vypadal jako tisíce jiných slušně oblečených občanů, ale právě ta lhostejnost, s níž zíral do výlohy zlatnictví, naháněla Dominikovi husí kůži.

Jak dlouho ho ten chlap sleduje? Skutečně někdo stál tam v průchodě? Nebyl to tenhle chlap? Kolik toho viděl?

Najednou se jejich pohledy setkaly. Dominik nepochyboval, že v jeho očích se značí strach. Byl mizerný herec. V očích toho chlápka četl nezvratný ortel, odsouzení. Nevěděl, co ten muž udělá, jestli zavolá policii nebo ho jen přehne přes koleno, ale zato tušil, co by měl udělat on.

Zvonek se rozdrnčel. Anna Horníková, značně otřesená a vyděšená, popíjela v kuchyni kafe. Její dcera šla otevřít.

"Dobrý den, bydlí tady pani Horníková? Sem našel na ulici kabelku s dokladama..." začal Dominik nevinně. Žena mu vytrhla věci z rukou a rychle prohrábla peněženku. Oči se jí zúžily.

"Je tam míň. Odešla z domu s tisícem korun. Říkala, že jí přepadl ňákej fracek. Pocem, ty lumpe zlodějská!" Dominik nečekal a vzal nohy na ramena. Sakra, říkal si, fakt tam byly jen dvě stovky.

Čtyřiadvacátého prosince přišel Dominikovi balíček a v něm vikingský drakkar.

Pětadvacátého mu ho chtěl otec vzít a prodat ho. Jak se o něj ti dva přetahovali, loď spadla a polámala se.

Následující školní rok strávil Dominik v nápravném ústavu, protože nedokázal Šímovi vrátit ty peníze.