Rozhovor

"Ahoj...tati." Bylo pro ni těžké to říct. Po tolika letech...
Starý muž, který se na druhém konci místnosti přehraboval v nějaké krabici, ztuhl. Je to opravdu ona? Ne, to není možné. Napřímil se.
"Slečno? Co si přejete?" zeptal se s automatickou zdvořilostí. Dívku zamrazilo. Že by ji nepoznal? Vždyť je to její otec!
"To jsem já, tati, Heather." zkusila to znovu. Tentokrát už měla slzy na krajíčku.
"Heat....Heather? Ty..ty.....?" zlomil se mu hlas.
"Ano." Nevěděla, jak si to má vyložit.
"Co tu děláš? Máš přece být..." "Já vím," přerušila ho. "Totiž..." Bála se mu to říct. Nevěděla, jak bude reagovat. Nevěděla nic. Určitě ho to rozčilí ještě víc. Tolik si přece přál, aby zůstala. Ale ona nemohla. Ne, nešlo to. Příliš ho milovala, než aby se ho vzdala. Radši odešla od otce, který na ni poté zanevřel. Jak by si to teď přála změnit... "Utekla jsem. Nemohla bych tak dál žít. Zničilo by mě to. Ty to víš. Měj pro mě prosím alespoň trochu pochopení. Jsem tvoje jediná dcera."
"Já nemám dceru." řekl chladně. "Odejděte prosím."
"Jistě. Udělám to. Opustím tě, už podruhé. Ale tentokrát to nebudu já, kdo bude litovat!!!" vykřikla a se slzami v očích vyběhla ven.
"Ani já ne."
(...)