Iluze

Miluji sny, miluji plány. Chci žít ve světě, kde vše co si budu přát se stane realitou. I když..? Nejsem si tím tak stoprocentně jistá. Chci život bez smutku, bolesti, utrpení? Nevím, myslím že ne. Aspoň tehdy něco cítím. Cítím k někomu. Nedokázala bych být bez těchto emocí. Smutek je to pravé co je teď ve mně. Žiji ve světě přetvářky, kdy jsou lidé věčně veselí, nedávají najevo své emoce. Jak bych si přála být asertivní, říci všem co si myslím. Proč se lidé přetvařují? Jaký to má smysl? Srdce mám tak prázdné a přesto plné. Nedokáži se smířit s tím, jak to všechno dopadlo. Proč vlastně? Proč jsem musela otevřít zrovna tyto dveře? Dveře do tohoto světa? Nedokáži se radovat. Nemám proč, nemám s kým, nemám z čeho, nemám pro koho. Žila jsem ve velké iluzi. Iluzi o lidech, o světě o životě samém. Nosila jsem růžové brýle a byla jsem zaslepená. Snažila jsem se nevidět tu realitu. Pravda bolí. Mé sny, mé plány se rozplynuly. Věřila jsem, že ona je přítelkyně, ale když mi bylo nejhůř, tak byla kde? Teď jsou všechny plány pryč. Společný život. Vše bylo perfektně naplánované a teď.. Společné studium, společná třída, společné přednášky, společná lavice, společný byt, Společný život!! Ano, hlavně ten život!! Potom bychom cestovaly a vše by bylo skvělé. Nejméně 15 let naplánovaných do předu je najednou pryč. Kde je ta euforie? Vše se rozplynulo. Zradila. Ona zklamala. Teď se mohu utápět ve smutku, v sebelítosti. Mohu být vděčná i za ten smutek, protože to je to jediné čím jsem si stoprocentně jistá. Chtěla bych odjet pryč. Daleko. Daleko ode všeho, od všech. Není tady nikdo, kdo by mě chápal, kdo by mi pomohl. Moc se upínám na lidi? Asi ano. Žiji ve světě snů a snažím se zbavit reality. Nenávidím život. Chtěla bych zažít ten pocit, že mám vedle sebe někoho na koho se mohu spolehnout. Budeme mít bláznivé nápady, budeme věřit, že lidem kteří se milují leží svět u nohou. Budeme bohatí, moc bohatí. Budeme totiž naprosto důvěřovat jeden druhému a to nám bude stačit ke štěstí. Budeme věřit, že dokážeme vše.
A tohle všechno se rozplynulo. Teď se mi jen nasouvá otázka, proč se mi přátelství tolik vyhýbá. Zažiji někdy ten pocit naprosté důvěry? Nedokáži odpověď. Každý si to musí zažít sám, aby pochopil, že přátelství je to nejdůležitější co v životě máme.