Feminismus

Sedím na schodech před domem a dívám se. Ale nic nevidím. Nic zvláštního. Jen tmu. Lampu na rohu ulice. Pár vloček, co se sem tam snesou na moje promrzlé dlaně. Dýchnu si na ně, ale za okamžik je mi ještě větší zima, než předtím. Okolo projde kluk. Pozdraví mě, ale já mu neodpovím. Nevím, proč, ale on se zastaví a chvíli mě pozoruje. A pak jde ke mě blíž, až stojí těsně přede mnou. Ani se na něj nepodívám. Nechci s nikým mluvit. Chci být sama. Tak ať už jde! Ale nemám sílu mu to říct do očí. Sedne si vedle mě. I on mlčí. Neví, co se stalo, neví, proč tu sedím, nic nechápe!!! Nikdo nic nechápe.......
Schoulím se do klubíčka a tiše brečím. Je mi jedno, že se na mě dívá a že si nezaslouží, abych se k němu chovala takhle. Nic mi neudělal. Ale já taky nikomu nic neudělala! Tak proč se ke mě chovají ostatní tak...... nelidsky? Co jsem udělala???!!! Chce se mi řvát. A utíkat. Pryč, pryč od toho všeho. Od té zloby, co je tady všude kolem...
Pohladí mě po vlasech. Proč to dělá? Stojí mu to za to, utěšovat tady nějakou blbou rozmazlenou holku? Vždyť tady v noci po ulici určitě nešel jen tak. Měl někam namířeno, něco plánoval. A on si místo toho všeho, co mohl dneska stihnout, klidně sedí se mnou na schodech. Mohl mít třeba rande. Jeho holka na něj čeká, někde ve vyhřáté kavárně dělá si starost, kdy její miláček je. Začínám mít na tu jeho imaginární holku zlost. Možná žádná není, možná tu opravdu šel jen tak. Ale já jsem zaslepena jen jedinou myšlenkou.
"Běž. Ona na tebe už čeká. Nenech ji tam sedět. Mě se to stalo. A je to hnusný, věř mi. Když se chceš s holkou rozejít, můžeš jí to přece říst do očí, ne ji jen nechat čekat!!!" křičím na něj. "Tak už běž!!!" Znovu se rozbrečím. Tentokrát ovšem nad vlastní blbosí. Ten kluk se beze slova zvedl a odešel. Nechal mě tam. Tak přece jen šel za nějakou holkou. No, alespoň jejich vztah vydrží, pomyslím si. Rozklepu se. Teď už je mi pořádná zima. Slzy mi přimrzají k tváři. Ale co na tom. Holka je přece naprosto bezcitná, může se s ní zacházet jako by byla jen kus papíru. Vzít ji, rozstřihnout, zlomit... Nic necítí. Nemůže milovat a nemůže jí být ani zima. Je to přece jen holka, to nic, bezcenný sběrač. To klci, to jsou lovci, ti důležití! Jako by se dnes jejich zázračné vlastnosti vytratily. Co loví?! Vždyť dneska by nic bez holek nefungovalo. Co byste, pánové, dělali bez nás bezcitných sběračů? Kdo by vám vychoval vaše dědice, kdo by vám posbíral bobule? Proč jsou sakra všichni chlapi považováni za lepší?! Jasně, teď už je to nezákonné, ale nařiďte těm ješitům, aby se k nám chovali s úctou. Vždyť oni budou přece vždycky ti lepší. A ty hloupé povídačky o držení dveří, o půjčení saka....... Takové neuvěřitelné kraviny to jsou!!! Lži, jenom lži! Kluci jsou arogantní hromady testosteronu. A dospějou někdy? Ne, myslím si že ne. Co z toho, že je holka to jemné stvoření, které dodává vyváženost a harmonii? Co s ní kluci budou dělat? K čemu harmonie při fotbale?! To je hra pro chlapy, přece. No a kdo to řekl?! Zase chlap!!!
"Není ti zima?" Škubla jsem sebou. Byl to ten samý kluk. Hodiny na kostele už ukazovaly o půl hodiny víc, než když odešel a teď se vracel. Zase zamířil ke mě. Trochu jsem se posunula, aby si mohl sednout. Kde byl? Zajímalo mě to. Pokud měl veselé a romantické rande se svojí holkou, proč teda tráví čas s jinou, kterou ani nezná?
Otočím se na něj nechápavým pohledem. Pochopí a usměje se na mě. "Když jsem tě tu uviděl, řekl jsem si, že není dobré trávit tak vyjímečnou chvíli sám." Pozvedl láhev šampaňského, kterou držel v ruce. "Šťastný Nový rok!"