S žiletkou do pekla

Život je opravdu někdy plnej podivnejch paradoxů, které si dokážete jen stěží vysvětlit. Celej můj dosavadní život by byl učebnicovou ukázkou toho, jak se ze sebevědomé mladé dívky může stát naprostá troska se zjizveným předloktím... a taky duší. Dlouho jsem si nechtěla přiznat, že bych skutečně mohla spadnout až na samotný dno, a teď když tam opravdu jsem, se musím jenom ironicky uchychtnout své vlastní tuposti. Život se mi zkrátka podivně zamotal, žiju v labyrintu, z kterýho nemůžu ven. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že to nejde. V tom mně tolik vzdáleným světě, kterej je plnej snobů, co se na mě budou dívat jako na podivný individuum, už pro mě není místo. Jsem příliš jiná na to, abych mohla žít s pocitem, že existuje někdo, kdo mě skutečně respektuje. A jak by mě taky někdo mohl respektovat? Vždyť ani já nemám sama k sobě úctu. Nedokážu žít sama se sebou – neumím se na sebe podívat do zrcadla, aniž bych nepocítila hořkost a bolest. Nedokážu žít se svým černým svědomím, který mě pronásleduje na každým kroku a připomíná mi, že na tom zatuchlým dnu jsem se ocitla jenom díky sobě. Nebylo zde cizí zavinění. Zradila jsem sama sebe, zničila jsem se. Teď už to vím a všechna tahle slova mi připadají zcela zřejmá. Trvalo mi však několik let, než jsem si dokázala přiznat, že vina není jenom v mým okolí (což samozřejmě také je), ale rovněž ve mně.

Byla jsem vymodlený dítě, a tak i podle toho se začal psát můj životní scénář. Byla jsem obletovaný dítko, co mělo milující rodiče, kteří své sobecké a rozmazlené dcerušce plnili vše, co jí na očích viděli. Měla jsem vlastně docela pohodovej život. Měla jsem jistý výhody, který vyplývaly především z to, že mí rodiče vedli firmu, která celkem prosperovala. Proto jsem neznala takový ty všední problémy chudejch dětí. Dlouho jsem žila s myšlenkou, že vlastně nic není problém, protože peníze všechno vyřeší. Nikdy jsem nestrádala, ovšem pouze co se týkalo financí. Jakmile by se přistoupilo k citové stránce mýho já, zjistily by se hrubý nedostatky, který se v plný míře projevily hlavně v době dospívání. Ať si říká kdo chce co chce, ale já tvrdím, že rodiče ze mě vychovali nechutnýho sobce, kterej neuznával základní morální hodnoty. Dodnes netuším, kde se mohla stát chyba. Rodiče si mě přeci tolik přáli. Tak jak tak mohli zanedbat moji výchovu? Jak se dokázali dívat na to, že z roztomilé holčičky s copánky roste prolhaná potvora, který není vůbec nic svatý? Z mýho pohledu se stala chyba především v tom, že rodiče ve mně viděli moudrýho tvora, který dělá všechno podle pravidel, jenž jsou bezchybný. Jenže opak byl pravdou. Byla jsem zkrátka jiná. Žádnej div, že jsem neměla žádný opravdový přátele. Kluků jsem měla několik, ale všichni milovali jen mé tělo, které jim ke spokojenosti bohatě stačilo. To, že jsem z pusy neustále trousila povýšený kecy, bylo zřejmě vedlejší. Sexuální pud asi dokáže pekelně zatemnit mozek (pokud chlapi, s kterýma jsem skončila v posteli, vůbec nějaký mozek měli...?). Jistou dobu mi tahle situace moc nevadila. Byla jsem se svým životem celkem spokojená. Uznávám, že nastaly i chvíle, kdy na mě padl splín a nostalgie, ale ani to mě nepřimělo k tomu, aby změnila svůj postoj k životu. Svý deprese jsem si léčila nakupováním. Zase ty zatracený prachy! Myslela jsem, že peníze všechno vyřeší, ale nevyřešilo se nic. Naopak. Právě majetek prohluboval mou povrchnost, která se pro mý chudobný okolí zdála být zkrátka nesnesitelná. Už ani chlapy jsem nepřitahovala. Byla jsem sama. Sama s tuctem kreditek v peněžence, který znamenaly svět. Ony byly symbolem mýho světa, kterej mi mí rodiče před dvaceti lety vytvořili. Jenže, nevytvořili mi zázemí s hodnotami, které by byly užitečné pro můj další vývoj. Vytvořili zlatý vězení, který mě definitivně separovalo od světa, kterej fungoval zcela jinak, než ten můj. Ze mě se stala jenom prázdná loutka žijící v nadrealitě, která nemá nic společnýho s těma lidma tam venku. Denně je potkávám a nic o nich nevím. Je to opravdu to, co chci??

Je to opravdu to, co chci? Aspoň jednou jsem si odpověděla upřímně a má odpověď mě vskutku šokovala. Teprve tehdy, ve dvaceti letech, jsem si přiznala, že mě tenhle ten život dusí. Že už nezvládnu předstírat věčnýho pohodáře, kterýho nic nerozhodí. Byla jsem vnitřně tak rozháraná, že nebylo nic, čeho bych si na sobě vážila. Dokonce by se dalo říct, že jsem se začala nenávidět. Chtěla jsem být jako všichni ostatní. Chtěla jsem žít podle normálních hodnot, chtěla jsem splynout s davem. Chtěla jsem se naučit milovat. Sebe a také lidi okolo mě. Chtěla jsem poznat aspoň malinkej kousíček takovýho toho obyčejnýho štěstí, který se skládá z drobnejch kousků všedních radostí. Zkrátka, chtěla jsem dát svýmu životu jasnou formu a taky nějakej smysl. Abych tohle všechno mohla realizovat, odstěhovala jsem se ze zlatý klícky. Matka měla sice hysterický záchvat a otec taky nebyl dvakrát nadšen, nicméně ani tyhle emotivní výlevy mne nijak nerozházely. Jenom jsem stroze utrousila, že teď už je pozdě hrát si na rodiče. Dost na moji poznámku koukali a z jejich výrazu by se dalo usoudit, že až dosud žili v domnění, že tvoří dokonalej rodičovskej pár, kterej vychoval dceru, na kterou můžou být pyšní. Hmm, když se ale podíváme pravdě do očí (já s tím nemám problém, rodiče asi ano), zjistíme, že jsem se našim tak trochu nepovedla. Ba co víc, já jsem se jim dokonale vymkla z rukou.
Jenže od chvíle, co jsem si dokázala upřímně odpovědět na otázku, která se týkala jen a pouze mé budoucnosti, začala jsem žít úplně jinak. V první řadě jsem přestavěla žebříček mejch osobních hodnot. Chtěla jsem se změnit jakožto lidská bytost. Tohle pro mě bylo prvořadý a velmi důležitý. Pochopila jsem totiž, že za prachy si nekoupím vnitřní klid a úctu k sobě samé. Ve chvíli, kdy se naučím milovat sama sebe, najdu cestu i k lidem, který denně pozoruju z okna. To je jediný, co zatím zvládnu. Pozorovat skutečnej život zpovzdálí. Neumím se totiž začlenit do normálního denního koloběhu. Neumím splynout v davu. Mám pocit, že kdykoliv jdu po ulici, lidi na mě koukaj dost divně. Jako by snad ani nechtěli věřit, že jsem se opravdu změnila. Už neberu svoje tělo jako nástroj pomsty. Už si neužívám nezávazných vztahů, který nikam nevedly. Dnes se mi moje chování šíleně příčí. Připadám si jako děvka. Žiju v neustálých depresích. A nejsou to jen tak nějaký chmury, který hnedka přejdou. Tohle jsou děsivý noční můry. V takových chvílích mám strašlivou chuť si ublížit. A taky že to udělám. Zalezu do koupelny, vytáhnu jednu žiletku a prostě jenom řežu. Necítím žádnou bolest ani strach. Jenom takovej zvláštní pocit úlevy. Možná žiju v iluzi, že právě tímhle odčiním všechno, co jsem ve svým životě tak dokonale zpackala. Když se pak ale ráno vzbudím a podívám se na svý předloktí, který je plný jizev, je mi ještě hůř. Ubližuju si, protože mám pocit, že nemám právo na to, aby se se mnou zacházelo jako se slušným člověkem. Ubližuju si, ruce mám špinavý od krve, a kdesi hluboko uvnitř věřím, že tohle je správný, protože tohle je odplata.

Dlouho jsem žila ve svým poloprázdným bytě sama. Chtěla jsem být nějakou dobu sama. Nedokázala jsem si představit, že bych s někým mohla žít, že by se vedle někoho mohla každé ráno probouzet. Uznávám však, že mi něčí přítomnost pekelně scházela. Ale ne ta tělesná. Kašlala jsem na sex. Potřebovala jsem lásku, něco, co mě naplní novou nadějí. Jednou takhle večer, kdy obloha už byla zbarvená do šeda, jsem se děle u okna a pozorovala lidi, který proudili kolem. Kam asi šli? Ke svým milencům či milenkám? Ke svým rodičům? Každý určitě někam patřil, jen já byla zcela mimo prostor. Já jsem nepatřila nikam a nikomu. Smutně jsem povzdechla a opět pomyslela na žiletku, která ležela v koupelně u umyvadla. Pak jsem se ale podívala na ruku, kde byl výrazný zarudlý šrám, jakožto vzpomínka na včerejší večer, a od svého záměru jsem honem rychle upustila. Jo, byla jsem hodně velkej blázen, ale ještě pořád jsem doufala, že mi zbyl kousek zdravýho rozumu. Co je vlastně horší – fetovat nebo se sebepoškozovat? Na obojím se snadno stanu závislá. Obojí by mi poskytlo krásnej pocit uvolnění, od křečovitého sevření v mém nitru. Ale drogy se mi vždycky příčily. Nechtěla jsem ze sebe udělat ještě větší póvl. A tak jsem jednoho krásnýho dne skončila u žiletek – nástroje, kterej mě jednou přivede do pekla. Ale jiná šance na uzdravení mý bolavý duše zatím nebyla. Jakmile jsem odtrhla zkoumavý zrak od svýho předloktí, znovu jsem vykoukla z okna. Ne, neměla jsem sebevražedný sklony. Jenom myslím, že jsem měla vcelku správný pozorovací schopnosti. A pak jsem ho najednou uviděla. Když retrospektivně vyprávím svůj ne příliš zajímavej příběh, připadám si jako puberťačka. „A pak jsem ho uviděla“ - zní to tak neskutečně lacině, až se mi z toho zvedá žaludek. Nikdy jsem moc nevěřila na lásky na první pohled, který popisují patnáctky v dívčích časopisech. Tohle však bylo opravdu něco neobyčejnýho. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Skoro jsem ho hypnotizovala. Nevěděla jsem, co se to děje, ale kdesi vevnitř mě se rozlil naprosto nevídanej pocit. Byl to takovej zvláštní pocit, kterej zažijete jednou, dvakrát za život. Krásný niterný chvění. Tlukot srdce a zvýšená citlivost. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled. Byly to přeci bláboly, který se stávaly leda tak slušnejm hrdinkám v románech. A já jsem nebyla ani slušná hrdinka, ani jsem nebyla z románu. Naopak, existovala jsem jen a pouze v syrové realitě neúprosnýho světa, který ti nic nedá zadarmo. Všechno si musíš vybojovat, musíš se umět rvát. Hlavou se mi honily myšlenky a stále jsem zírala na ten krásný obličej, v kterém se značilo tolik moudrosti a dobroty. Asi musel vycítit, že na něj někdo neomaleně zírá. Vzhlédl a podíval se přímo na mě. Ucukla jsem. Nechala jsem se nachytat jako malá holka. Začervenala jsem se studem. Onen neznámý stojící pod mým oknem, se jenom nesměle pousmál a dál pokračoval v chůzi. Co jinýho taky mohl udělat? Začala jsem propadat panice. Tenhle ten chlap mě fakticky dostal. A pak že v sobě nemám žádný city. Že by jeden úsměv mohl způsobit něco tak silnýho? Kdoví, ale nic na světě není vyloučený ani náhodný – všechno má svou jasnou příčinu a zákonitost. Co teď? Je mi hrozně. No jasně, žiletka!