Za děkuji si nic nekoupím

„ Můžete prosím na chvilku ke mně?“ Zeptal se finanční ředitel zaměstnance.
Zaměstnanec, jak to už bývá zvykem, pokýval hlavou a vešel do kanceláře. Finanční ředitel ukázal na židli a řekl: „ Posaďte se.“
Teď sedíme proti sobě. Poslouchám jak vychvaluje moji práci. Vše prý proběhlo v pořádku. Kývám hlavou, co jiného zbývá. Usmívám se, občas něco řeknu, nic důležitého.
„ Tak to je vše, můžete jí.“ Zvedám se ze židle, finanční ředitel se na mě dívá, usmívá se, mrkne na mě.
Odpovídám jen úsměvem, na více nemám odvahu ani chuť.
Odcházím z kanceláře. Ještě zaslechnu jeho poslední slova: „ Mockrát děkuji za to co jste udělal.“ Na malý okamžik se zastavím, podívám se na něj. V hlavě mi hučí tisíce různých myšlenek, ale jen jedna je všechny dokáže přemoci.
Na podpatku se otáčím, kráčím zpátky do kanceláře. Zůstávám stát. Nemám chuť si sednout. Na tváři vykouzlím nejlepší úsměv, kterého jsem schopný a spustím:
„ To je od Vás milé, že děkujete. Rovnou říkám, že nemáte zač. Ale ještě než odejdu tak Vám musím povědět jednu historku, která se mi nedávno stala. U nás na vesnici jsem šel nakoupit do obchodu. Klasická vesnická jednota. Vezmu si tři rohlíky, u pultu počkám až mi nakrájí dvacet deka paprikového salámu. Na odpoledne ke kafi jsem si vzal dvě oplatky a vydal jsem se ke kase. Podíval jsem se na pokladní, hezky jsem se usmál a řekl ‚Děkuji‘. Vydal jsem se z obchodu. Najednou se koukám a pokladní za mnou běží. Srazí mě na zem a začne na mě křičet, že jsem zloděj. Divím se. Vždyť jsem poděkoval…“
A jak to bylo dále? To si myslím umí každý domyslet…