Čekaní na Něj...

Stála jsem tam a čekala, že každou chvíli dorazí, ale On pořád něpřicházel. Byla tma a vlezlo. Před pár minutami dokonce sněžilo, ale i tohle malé rozptýlení brzy přešlo...

Letní tenisky asi na zimu vážně nejsou nejvhodnější obuv.

Sedla jsem si na lavičku, která vypadala opuštěně, podobně jako já. Bylo jich tam sice takových víc, ale tahle jediná mi byla tak nějak sympatičtější...

Seděla jsem tam a sledovala kolem jedoucí tramvaje. Nebyl v nich. Tak jsem čekala dál.

Jak jsem tam tak seděla, chlad mi postupně prostupoval tělem, přiznám se, dostávala jsem na něj tak trochu vztek. Nesnáším, když musím na někoho dlouho čekat. Je to tak otravné... Prostě plýtvání mým drahoceným časem.

Pak mi zapípala smska, která hlásila: "Promin,ale ujela mi tramvaj, nestiham. Uz jsem ale na ceste, za 10 min jsem tam."

Když se blížila ona chvíle, kdy měla přijet souprava s mým Očekávaným a zároveň vysvobození od jisté smrti umrznutím, přemýšlela jsem, co mu řeknu, jak mu to vytmavím...

"Zase si mě nechal čekat!" ... nebo snad "Jdeš pozdě!" ... "Vy jste neponaučitevnej, pane Kováff!" ... ale to jsem zavrhla hned. On by vás taky humor přešel po půlhodině čekání v mrazu.

Můj tok myšlenek přerušila další sms:"Jsem uplne vpredu a blizim se k tobe." Tak jsem si říkala, že mě třeba bude aspoň vyhlížet...

Přijela tramvaj a já celá zmrzlá, naštvaná a natěšená prohlížela zkoumavým pohledem okna a dveře ne tak docela prázdné tramvaje. Nikde jsem ho neviděla.

"Jak já ho nesnáším!" pomyslela jsem si, když mě ovanul teplý vzduch z tramvaje. Nastoupila jsem. Neviděla jsem ani, že by mě vyhlížel... Pak jsem jen zahlédla jeho rozcuchaný culík. Prošla jsem s menšími potížemi až k němu dopředu a řekla...: "No ssskvělý"...

Otočil se a řekl: "Čau, ne!"... Moje odpověď byla dost pohotová.
"Jsem pěkně zmrzlá, víš.." a než jsem to dořekla, sedla jsem si na volné místo za ním a dala jsem mu ruce za krk.
"..Néé, to strašně studí, ... Ale strašně."
"No tak když mě tady necháš půl hodiny čekat!"
"Jsi tady byla moc brzo, za to já nemůžu..."
Usmál se a podíval se na mě tak, jak to umí jen on...

"Nekoukej na mě tak!"
"A jáák?"
"Jsem naštvaná..."
"Kecáš..."
"No nekecám!"
"Ale kecáš... Nemůžeš se takhle smát, když seš naštvaná. To pak vůbec tak nevyzní!..."

Zapomněla jsem, proč se na něj vlastně zlobím...