Holčička...

Na ulici stála a domů se jít bála. Čekala, až někdo uroní nějaký penízek, který ji zachrání před dávkou nadávek a balíčkem ran. Štědrý den a venku padá sníh a mladá dívenka stojí venku, promrzlá až na kost, čeká, ale každý ji jen přehlíží, nikdo nemá slitování, dělají, že nevidí. Jen shora na ni pohlížejí. Ukápla první slza, druhá, stále stojí sama, jak ten kůl v plotě.
Kouká kolem sebe, rozsvícená okna, všude vidí smích a dárky, prostě šťastnou rodinu. Jak moc by si přála to zažít. Táta doma zbije ji, nemá ani halíř, nikdo ji dnes nepřispěl, bez peněz se nevracej, poslední slova, která ji vyprovodila ze dveří.
Táta těžký alkoholik, maminka dávno po smrti, snad ona jediná ji měla ráda. Jak moc se jí stýská, tak ráda by pocítila objetí místo kopanců a ran pěstí.
Bojí se jít domů, nesmí se tam vrátit, kdyby alespoň jeden človíček byl schopen utrousit drobný penízek, táta ji zbije, nemá za co si koupit ten jeho alkohol.
Proč jen se tohle muselo stát? Od útlého dětství nezná nic jiného, než samé nadávky, rány pěstí a alkohol, to jediné u nich doma funguje. Doma, kdyby tak mohla říci doma. V tom domě, kterému se nedá říct dům, tam není její doma, nikde není její doma. Doma přece vypadá jinak, doma není bití a pití. Doma je štěstí, pohoda, láska, tohle je dům přežívání a bolesti, nechce se vrátit, má strach.
Kolikrát bylo slibováno, kolikrát už slyšela, jak se všechno jednou změní. Všechno je ale pořád stejně kruté a nehezké. Tolikrát jí ten pán říkal, jak všechno změní, jak všechno bude jiné, hezké. Sliby jsou jen chyby a chybuje každý, ale ona tolik věřila, doufala. Místo vděku dostala jen další a další rány, které hyzdí její mladičký obličejík.
Nikdy neřekla „tati“ a zdá se, že ani neřekne, nemůže se vrátit domů, zákaz ji drží na ulici. Venku padá sníh a vánoční koledy zní kolem dokola. Jen v jejich domě je ticho a klid, tma a smutek. Každý slaví kouzelný čas, rozbalují dárky a smějí se, jsou šťastní, jsou přesně takoví, jaká ona nikdy neměla šanci být.
Mladičká dívenka znavená životem, utrápené oči a umrzlé slzičky na tváři.
Vidí sebe, má svou rodinu, je šťastná, všude plno jídla, teplo, necítí ten zatracený chlad, nezná život, jakým žila doposud. Ale co to? Kde to je? Byla přece někde docela jinde, proč se musela vrátit? Zima, chlad, smutek a bolest. Nechce to, vrací se zpět, do tepla, k lásce. Nyní vidí sebe, rozbaluje dárky, které patří jí, ostatní podává svým rodičům, má svoje milující rodiče, vypadají tolik šťastně. Nechce odtud pryč, chce tu zůstat, navždy, přece to je tolik nádherné. Co se nestalo, táta, její vlastní táta ji objal a usmívá se. Rodinné foto a všechno je krásně roztomilé. Rozplývá se, od oka ukápne další slza. O tomhle se jí nikdy nezdálo. Už se nevrátí, zůstane tady, na místě, kde ji mají rádi.
Zase chlad, zase mráz zarývající se do každičkého kouta jejího křehkého tělíčka, mladá dívka sotva šestnáct. Nepoznala lásku, nepoznala štěstí. Jak jen vrátit se do tepla? Chce zpátky, zavírá oči a ponořuje se do snění.
Vidí svoji maminku, rozepíná ruce a volá libozvučné věty.
„Vrátíš se domů, dnes se vrátíš domů, dceruško moje, rozumíš? Pojď do mé náruče.“
Neváhá ani minutku, ani jednu vteřinu se neodvážila zaváhat, už se totiž nechce vrátit zpátky, je pevně rozhodnuta. Běží, jak nejrychleji umí, aby jí maminka zase neutekla, teď už nedovolí, aby se to rozplynulo, teď už ne.
Láskyplné objetí, dívenka poznala to, o čem snila, poznala to, o čem se jí tajně zdávalo, ale nikdy se nesplnilo. Je se svojí maminkou a neopustí ji, už nikdy.
Druhým dnem leželo promrzlé tělo na chodníku, kde minulého večera postávala a prosila o malý penízek. Litující kolemjdoucí si už nechtějí uvědomit, jak jí včera opovrhovali, nechtějí si vzpomenout na odmítnutí malého penízku. Chodí kolem a říkají chudák holka. Ale ona už je jinde, úplně jinde, kde je teplo a kde cítí pochopení, něhu, to po čem toužila, je na druhém břehu, ani nebylo tolik složité se na něj dostat…