Osudový večer

"Myslíš, že to je pravda?"
„Co?“
„No ty čísla. Jak o tom všichni mluví. Osudový osmičky. A naše češtinářka teď přišla dokonce s osudovýma devítkama.“
Katka a Denisa seděly v obývacím pokoji a usrkávaly kávu. Denisini rodiče (stejně jako Neradovi) byli na oslavě v krámku a dívky trávily večer u Koubových doma. Malá Simča (která byla důvodem pobytu v onom okrově žlutém domě) už spala a kamarádky se snažily udržet vzhůru aspoň do půlnoci, aby mohly přivítat nastávající rok.
„Ne fakt, zamysli se nad tím. Myslíš, že tenhle rok bude nějak výjimečnej? Myslíš, že bude osudovej?“ Katku trápila otázka slohu, který měla napsat. Téma: Osudové devítky.
„No co já vím, tak pro mě třeba jo,“ odvětila Denisa. „Já konečně dovrším osmnácti let a budu mít řidičák.“
„No vidíš, to já taky. A ještě ke všemu mě čeká maturita, přijímačky na vysokou… Možná, že by ten rok nemusel bejt až tolik osudovej,“ zapřemýšlela Katka. Ano, čekala ji zkouška dospělosti, zkouška v autoškole, zkoušky na několika vysokých školách, a když si to připomněla, sevřely se jí vnitřnosti. Samozřejmě se učila, jak jen to šlo. Samozřejmě pilně pracovala. Samozřejmě se průběžně připravovala na přijímačky. Samozřejmě, že všichni očekávali, že to zvládne levou zadní. Ale jí to tak samozřejmé nepřišlo.
„ No tak, neboj se, to dáš,“ chlácholila ji přítelkyně. „Kdo jinej by to měl zvládnout líp než ty?“
Ano, už to tady bylo zase. Určitě… To není za tak jisté…
„Jo, snad.“ Potřebovala se uklidnit, nechtěla na to zrovna ten večer myslet. Byl přece Silvestr!
Zamyslela se: „Ale to je důležitý jen pro nás. O tom se asi nebude psát v učebnicích dějepisu za nějakejch sto let, že v roce dva tisíce devět odmaturovala jedna holka z Nesvačil a druhá se mohla konečně legálně napít absintu.“ Obě se tomu zasmály.
„No počkej,“ odporovala její tmavovlasá společnice, „co když jednoho dne zachráníme celej svět a bude se o nás psát?“
„Jo, jasně, a třeba ten svět zachráníme v roce dva tisíce devět,“ vysmála se jí Katka.
„Kdyby ses stala slavnou fotografkou, třeba by si někdo pamatoval, kdy jsi odmaturovala.“
„Kdybych tě tady přizabila, taky by si to mohl někdo pamatovat. Když budeš chtít, aby to vypadalo „osudově,“ tak tě můžu zamordovat minutu po půlnoci, aby to bylo na magickou devítku. Taky bych to mohla posunout na 00:00:09. Nebo na 00:09. Anebo taky na-“ Nedokončila větu, Denisa po ní hodila polštář. Chvíli bojovaly v polštářové válce, a když letící plyšový váleček, zakoupený v Paříži, málem porazil Vánoční stromek, radši toho nechaly.
„Chtělo by to něco, co ovlivní minimálně Českou Republiku… Ne jenom naše dva pubertální mozky,“ dumala Katka a drbala se v rudých vlasech.
„Pořád ještě přemýšlíš nad tím slohem?“ zeptala se Denisa. Katka zamručela na souhlas a zvedla se, aby jim oběma nalila skleničku červeného vína.
„Udělej si osnovu. Mně se tak dobře píše, protože pak neodbočuju a neuskakuju a líp se mi navazujou jednotlivý části.“ Denisa byla budoucí spisovatelka. Milovala knihy, spisovatele, češtinu a psaní. Jakýkoliv jiný jazyk pro ni byl utrpením, a čím víc byla nucena nořit se do tajů kondicionálů v angličtině a konjunktivů préterita v němčině, tím více se zavrtávala do češtiny a svých příběhů. Její fantazie byla ohromná, dokázala si představit postavu, charakter, pocit, situaci a vše to popsat do nejmenších detailů. Katka to na ní obdivovala, měla ráda výrazné osobnosti a tou Denisa byla.
„No jo, osnovu, ale k čemu, když nevím, o čem mám psát! Nechci jen tupě popisovat, jak se sedmnáctýho listopadu devatenáct set osmdesát devět studenti postavili proti komunistickýmu utlačování a nebo jak v Hitler o padesát let dřív zahájil válku, při který zemřelo šest milionů Židů. S trochou štěstí to budu popisovat u maturity… Navíc, chtěla bych, aby to bylo jiný, aby to bylo trochu výjimečný,“ prohlásila a podala Denise skleničku. Když se usadila na gauč, rozpomněla se na čokoládové sušenky, které si přinesly na mlsání a které nenačaly. Zasténala, že se zase musí zvedat, ale její společnice si to uvědomila taky a došla pro ně sama. Když se vrátila, ještě pořád se snažila kamarádce pomoct se slohovou prací.
„No… Mohla bys to napsat jako úvahu, co všechno se může stát. Miluješ přece Futuramu, ta by pro tebe mohla bejt výborným zdrojem inspirace. Co kdybys napsala, že příští rok by se mohla prohloubit krize a v důsledku toho konečně vesmírný sondy jinejch planet jinejch galaxií zachytěj sténání všech podnikatelů a ekonomů na Zemi a rozhodnou se nám pomoct? Dodají nám palivo, který vylučujou Nibbloniané a třeba ti mistr Yoda umožní stát se rytířkou Jedi!“
„Jo, miluju Futuramu a určitě by byla super inspirací, až na to, že mistr Yoda byl ve Star Wars. Fakt, holka, tebe kdyby slyšel George Lucas nebo Matt Groeing, tak tě v šestý sérii Filip Fry střelí laserovou pistolí a Anakin tě v epizodě VI těsně před koncem proklaje laserovým mečem.“ Katka nenáviděla pletení svých oblíbených pořadů a filmů, i při replikách nejoblíbenějších hlášek opravovala nepatrné nepřesnosti.
„No promiň, promiň,“ omlouvala se Denisa a hodila po ní sušenku. „Ale ve tvém slohu je možný všechno. Můžeš si vymýšlet, že jsi modelka, že obvod tvýho pasu je šedesát centimetrů a že máš boty od Manola Blahnika.
„Třeba tenhle rok bude zlomovej, protože si konečně koupím boty od Manola Blahnika,“ rozzářila se Katka.
„Jo, třeba se ze mě stane housenka a odlezu se zakuklit,“ odsekla Denisa a usadila se vedle ní. „Hele, neměly bychom si načít ten šampus? Když budeme takhle dlouho kecat, tak bychom mohly prošvihnout začátek toho tvýho osudovýho roku.“
„No jo, hoď to sem. Když už nevím, co o něm napsat, tak ať ho aspoň hezky přivítám,“ Katka se smířila s tím, že třicátého prvního prosince dva tisíce osm už téma své práce nevymyslí.
Když načaly šampaňské a znovu jej vrátily do kbelíku s ledem, začaly se bavit o možnosti nových bot od Manola a hádaly se, jestli by byly lepší ty, co by se hodily k větší části Katčina šatníku, nebo ty, kvůli kterým by si musela nakoupit zbrusu nové oblečení. Ať už byly jakkoliv inteligentní a sečtělé, debaty o vzhledu, oblečení a prosté drby byly jejich oblíbenými tématy.
V televizi promítali běžné silvestrovské estrády, jeden trapný vtip za druhým, jedna skrytá i odkrytá reklama za druhou. Právě ve chvíli, kdy jejich upovídané pusy zmlkly, se objevila upoutávka na české předsednictví v Evropské Unii.
„Vidíš, tady máš něco, co ovlivní celou Českou republiku. Co Českou republiku, celou Evropskou unii. Budeme předsedat.“
„No, my tak,“ odvětila Katka. „My se tady furt hádáme, politici se v parlamentu chovaj jak v hospodě, zemí pomalu začíná zmítat ekonomická krize a MY budeme předsedat… Možná, že větší efekt by mělo nechat předsedat třeba mývala nebo lasičku.“
„Pesimisto… Ale máš pravdu,“ uznala kamarádka. „Vládnout by měl někdo, kdo má srovnaný vlastní záležitosti. Dokážeš si představit, že bys byla prezidentkou a trpěla záchvaty deprese? To by ti to vládnutí asi moc nešlo…“
„No, to bych svůj lid docela litovala,“ zasmála se Katka. Náhle zpozorněla a prohlásila: „Koukej, už to bude, honem přines to šampáňo.“
Denisa nalila pití a obě se postavily se skleničkami v ruce. Deset, devět… „Už zase ta zatracená devítka,“ pomyslela si Katka… Osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna!
Přiťukly si skleničkami a jejich sehrané zívnutí je usvědčilo v úmyslu jít spát.
Když uléhaly na matrace, Katka si pomyslela, že i když nebyla na žádné extra oslavě se spoustou lidí nebo se svým milým, byl to moc příjemný večer.
„Byl to moc příjemnej večer, viď?“ zamumlala Denisa.
„Jo, to jo,“ vydechla Katka. A když už usínala a slyšela Denisino slabé chrápání, věděla, o čem bude psát…