ppp

můj život s ppp (porucha příjmu potravy)
já nikdy nebyla hubené dítě. snad když jsem se narodila... pak ale přišel na řadu sunar a všechno se tak nějak zvrtlo. zvrtlo??? zvrtlo??? ne!!! prostě jsem začala chytat svoji podobu. babičky byly nadšené. buclaté tvářičky, velká prdelka a doživotní traumatizující nejistota a sebeobviňování.
na dětství je asi nejkrásnější ta čistota... čistota duše... jak jdou ty ,,dospělácký" lži mimo vás. byla jsem o.k. málej vysmátej rezavovlasej zhulenej hippiesák. (moment... bolí mě záda, musím se protáhnout...)

jsem zpět... no a tak... nevím úplně kdy... ale vy to jistě znáte... ty časy, kdy lidi začnou načuchávat standartními požadavky společnosti... jejich představy o dokonalém nevybočování z řady. z toho je mi krapet na blití. povrchnost světa. ale však co... tak šly roky... já zjistila, že nejsem hubená, že ze mě nebude modelka, baletka, anti extraordinérní holka. mě to nesralo... já byla vysmátá. spolužáci dělali, že je to sere, ale přitom byli rádi, že je se mnou sranda.

psal se rok 2oo7... začátek školního roku, podzim (deprese, sebeobviňování, potoky slaných slz- bonus +100%)... tancovala jsem hip-hop, zbavila se nevyrovnané bývalé kamarádky, zjistila, že milovat zpěváka je sračka a že... extraordinérní holky nejsou žádoucí. byla jsem na ocet. prase po mně nechrochtlo. že by mě to sralo??? nijak zvlášť. takže jako všechno mohlo běžet dál jako hodinky??? kdeže!!! má jedináčkovská touha být nejlepší, být špička... tak ta mě dostihla. krutě... ... ... ... ... ...

já ji zbožňovala. byla přesně takový typ člověka, o kterém jsem si častokrát myslela, že mě nedostihne. byla osobnost... sice trochu narušená ppp... ale osobnost. věděla jsem, že kdybych ji zranila, bylo by po ptákách a to bych nedokázala. měla jsem vůči ní strašnou úctu. vůči ní. vůči veronice. ona mi poradila. ona mi pomohla najít klíče od komnaty, kde hlavní roli hráli kj, sport (ten zhýralý, bez bezstarostného pocitu), sebetrýzeň, nervy v kýblu. odemkla jsem. nevysrala jsem se to jako skoro na všechno. kdyby veronika měla blbej design, snad by mě to odradilo. ale takhle??? vždyť ona byla de la perfecto. výkvět ďábla s andělskou tváří. pro mě. já ji nechci špinit. ona sama se bude muset ještě hodně dlouho hledat...

dlouhotrvalé diety a la 5 kg dolů za 2 měsíce??? na hovno... já, nepotlačený jedináček, já chci přece všechno hned. všechno nebo nic. no ne??? a tak jsem začala hubnout. pardon... opravuji. začala jsem se živit vzduchem... aktivně.

po- vzduch (měla jsem trénink, pak jsem řekla, že jsme šli s kamarádkami do mcdonaldu, že jsem unavená, že bych ani nebyla schopna dojít k jídelnímu stolu, že určitě bude zase něco hnusnýho, připálenýho, masovýho- to já přece nesnáším)
ut- na večeři rajče (odpolední pracovní činnosti- soudružka učitelka se táže simonky, zda je jí dobře. nehrabala totiž moc aktivně listí)
st- blahořečený vzduch
čt- like ut
pa- like po, st and many other days (i hoped, that like 4ever)
weekend- they killed me, my parents

nemyslete si... takový třídenní půst... to je nebeský stav... nic se ve vás nevaří, nekoulíte očima, nelapete po dechu... jste prázdní a osvícení (ale ne nebeským světlem)

lidi... je to sebeklam. cizopasná zhýralost. ruce z ledu, dynamické vystouplé lícní kosti a kyčelní klouby, zvratky v mozku. rodiče si počali všímat. jak já zhubla. jak nepěkně to vypadá. jak ženskost volá pápá. jak mrs. starková spasit by mě měla. nespasila, já u ní ani nebyla. nedošlo na ni...

all i want from x-mas is health... já si ho teda nepřála, ale... ono přišlo. až příliš zdraví na mé zbídačené dezorientované tělo.

cukr na vanilkových rohlíčcích, slzy na máminých tvářích, sníh v prdeli a zkurvené koledy... and time goes on

19.12.2oo8
čas: 22:38
diagnóza: ppp

je tu se mnou pořád. kdo??? anorexie??? děkuji ale ne, není.

kompulzivní přejídání se... ráno pachuť čokolády a chipsů v tlamě... moje soukromé zbytky zahořklých vzpomínek na předešlou noc. a to je takhle pořád... denodenně... zasranej život

všechno se točí kolem žrádla... skutečné konzumentské modly... jak mě to mohlo dostihnout, nebyla jsem dostatečně informovaná??? prevence selhala??? já... já nevím

asi zítra začnu znova... naplánuju si 5 menších porcí... podle návodu z chytré knihy. ti snad vědí, co je pro člověka dobré. tak kurva... snad by jinak tu knihu nepsali. ale beztak vědí hovno... mají inteligentní sračky na mozku vyryté. ví hovno... prostě hovno

mějte se rádi. a vůbec... já se s tím tady píšu... teď zase vy něco na revanš. běžte k zrcadlu a podívejte se. jak ta předpotopnost s váma hýbe, že jo??? na fráze jako: mějte se rádi takový, jací jste... neveříte!!! nefungujou!!!

proč to končit pesimisticky??? protože je to na piču!!! jsem chytrá, ve škole to říkají, vyhrávám soutěže a... a... a... taková kurevská ppp si mě nabere do síta a jednoduše upeče...

ještě to s ní nevzdávám... ještě ne... zítra začnu znova