Slova jsou málo

Vánoce skončily, jsem ráda.

Pro mě byly Vánoce vždycky příjemné svátky, chvíle kdy jsme se sešli celá rodina, jistěže byly i dárky, ale nebyly na prvním místě. Nešlo o to rvát se o prvenství v tom, kdo co koupí, případně se nějak trumfovat, šlo o to se sejít, být spolu, a dárky...prostě dát si dárky pro radost.
Ovšemže když jsem byla malá, věřila jsem na ježíška, veřila jsem že nosí dárky, a věřila jsem, že když mu napíšu nebo nakreslím co bych chtěla a dám ten dopis za okno, nebo ho vhodím do vánoční schránky, tak že mi pak něco z toho donese, za předpokladu že jsem byla hodná:)
Věřila jsem na to docela dlouho, asi tak do šesti sedmi let, sice v tý době kolem mě už kolovaly zvěsti o tom, kdo skutečně kupuje dárky, ale já sem věřit chtěla:) a jsem ráda, že jsem patřila mezi děti kterým to tak nějak vydrželo v paměti, je to krásný pak ty vzpomínky. No, nicméně tak asi od nějakých mých dvanácti, třinácti, už to bylo převážně o tom, se sejít, než prvotně o dárcích. Tím jak byl život ucestovanej a uspěchanej a nešlo být zároveň se všemi, jsem se na vánoce těšila, až se sejdeme a bude všechno to, jako když jsem byla malá, včetně vzpomínek na ježíška, kopy bramborovýho salátu, kapra a řízků, cukroví a svíček na stromečku kterej jsme měli vždycky barevnej, žádný aktuální trendy nám tu jeho barevnost nevzaly a na štedrej den zářily prskavky a zvonil zvoneček.
Bylo to krásný. Vánoce jsou pro něčím krásným, jde o to, být s lidma které mám ráda a kteří mají rádi mě, jde o tu atmosféru, pohodu, lásku, je to o tom, že jsme spolu protože chceme, né proto, že musíme, Vánoce jsou vanilkový rohlíčky, pohádky, stromeček a dárky, je to doba kterou trávíme doma s rodinou, jsou pro mě posvátný, posvátný v tom, co vyzařují.
To jsou Vánoce, podle mě.

Tyhle Vánoce tak jako loni pro mě nebyly svátky tak jak je znám já, ale něčím co se blíží maratonu ve všem, přesnej opak toho, čím jsou tyhle svátky pro mě. Jestli něco "vyzařovaly" tak jedině snad komerci........často zmiňovaný téma, ano, tak takhle nějak vypadaly ty dvoje Vánoce, ty jedny ještě před byly úplně mimo, to jsem byla totiž i já mimo, tím bych to i uzavřela. Tečka.

...některé chvíle nějak byly, a jde to změnit, ale některé ne. Některé už navždy zůstanou v mých vzpomínkách. Tou největší budou určitě vánoce společně s babičkou.

Moje babička,
tak ráda bych řekla, napsala, co všechno pro mě znamenala, ale neumím to slovy vyjádřit. Nejde to:(
Babička to je ta vůně, ta sladká vůně palačinek a to, že to bude dobrý.

Zemřela 5. června 2008 ráno.

Bude mi moc chybět, tak moc jsem ji měla ráda. Znamenala pro mě strašně moc. Jako jediná mi říkala Janinko, vyprávěla mi donekonečna pohádky, které uměla nazpaměť, kdykoliv, když jsem chtěla "ještě", ještě povídala, uměla krásně vyprávět i příběhy, dokázala i nudnou věc nebo nepříjemnou činnost obrátit do příjemné, uměla ty nejlepší palačinky, měla mě ráda a já ji.
Byla pro mě jistotou, byla pro mě vším tím dobrým, pokaždé si na mě udělala čas, neumím slovy popsat co všechno, všechny ty chvíle které už budou navždy vzpomínkou.
Když si vzpomenu na babičku, vybaví se mi vůně, sladká vůně palačinek a "všechno bude dobrý"

Nechtěně jsem si vzpomněla na svůj prvním týden v červnu, kterej byl otřesně děsivej. Mluvila jsem s Kocourem a ten mi dal úplně banální otázku: jaká byla tvoje babička?
.....prásk..všechno to, na co nemyslím, protože je to pro mě těžký, najednou se to na mě navalilo, jako lavina, pořád se vracím v myšlenkách na ty dny tam, v tom místě, protože ten týden souvisí s mojí babičkou, o které se mi zdál sen. Právě tam a právě tam mě myšlenky táhnou hned, když si na babičku vzpomenu.

To místo bylo plné strachu a beznaděje, utrpení a každodenní nejistoty co bude. Né za týden, nebo měsíc, ale za hodinu, v noci. Lidé tam měli o nadějích svou představu, měli svou představu o štěstí, o jistotě.. nějaké. Bylo to tak naprosto odlišné od světa v kterém žiji já a najednou jsem byla v jejich každodenních maličkých nadějích, v jejich strachu, v jejich beznaději, v jejich smyslu života, který byl skoro nehmatatelný, bylo to místo, kterých je plno, bohužel. Jen momentálně neplní stránky novin protože tragédii která tam stále trvá, vystřídaly jiné, a jiné, a..

Po dvou dnech, jsem usnula vysílením, předtím jsem taky zrovna neměla "nadespáno" a najednou uprostřed všech těch okolností, měla jsme strach, skutečný, mrazivý strach.
Usnula jsem a zdál se mi kratičkej sen, byl v něm někdo na koho jsem myslela Tomášek.. a měla sem.. nevím, pak dobrej pocit, že prostě TO BUDE DOBRÝ
pak ten den co byl ..děsný, děsný, děsný.. nekonečný, vysilující, přišlo mi to všechno beznadějný,
nebyla jsem schopná "vytěžit" to dobré z toho snu, nebyl na to čas...a když byl večer a pak noc a já jsem pořád byla vzhůru, pořád ten strach..všude kolem..svírající pocit bezmoci..byla jsem unavená, ale měla jsem strach spát, co když....a usnula jsem až k ránu..

zdál se mi další sen, objevil se zase Tomášek ..chytl mě za ruku a řekl, mám pro tebe překvapení a já se bála, jít z toho místa, měla sem strach, že nevím co, říkala sem mu, že mám strach jít pryč....nechtěla sem, ale on mi řekl, uvidíš, bude se ti to líbit, neboj ..a vedl mě.. a najednou byly před náma dveře, nějaký, obyčejný, starý dveře, řekl mi, běž první, tam je to překvapení..

a já sem tam vešla.. a bála sem se, byla sem vystrašená a zvědavá zároveň a kolem mě..to vypadalo jako v domečku pro panenky, nebo jako pokoj z ilustrace pohádkový knížky, jen pastelový odstíny žlutý a modrý.. nikde sem tuhle kombinaci barev neviděla..byly to uklidnující ostíny..
(později jsem v nějakým obchodě viděla domeček pro panenky..vyvedený v těhle barvách
a vybavil se mi můj sen..)

no a rozhlížela sem se..a nic, ty barvy byly příjemný .. ale nic
ohlídla sem se, a Tomášek tam nebyl, nikdo tam nestál, dveře byly otevřený, ale nikdo v nich, nikde nikdo
a pak
a to, mám vrytý do paměti
..vůně
palačinková vůně

vůně těsta když se smaží, když se pak palačinky cukrujou
ten moment kdy cukr letí vzduchem a než se dotkne horkýho těsta
TA vůně, přesně ta, najednou všude kolem mě
známá, tak známá

a pak, .........babička,
neviděla sem ji, jako v tom snu, nevybavím si její tvář, jen obrys její postavy
a hlas, ten jo ....když mi říkala Janinko, to jsem ráda, žes přišla, udělala sem tvý palačinky
bylo to, tak
..................skutečný

a já.......
nic,
nebyla jsem schopná nic říct
a ona mi řekla, neboj se, všechno bude dobrý
a já?
já se probudila

ani sem jí nic neřekla
přitom sem v tom snu mluvila, jakože předtím
prostě sem se probudila, ubrečená
a pak.....ten den.....pak za pár hodin na to, přijela ona a převezla mě a ještě pár lidí na klidnější místo
a druhej den sme letěli pryč úplně

pak jsem se vrátila.........z tý dementní..otřesně děsivý cesty
a dozvěděla se od mamky, že babička zemřela............jakože sem se to dozvěděla někdy až na začátku července a když sem se ptala, kdy, nebo co se stalo, tak mi řekla, že to už je dýl.. že mě tím nechtěla stresovat, když.. když mě nemohla ochránit před tím cestovním "zážitkem"
a pak,
až pak sem se dozvěděla, že toho dne jak se mi zdál ten sen, tak že ten den ráno zemřela

strašně sem si přála ten sen "vyvolat" .. vrátit se tam a říct něco.. NĚCO
ale nešlo to....a nejde to
zůstala mi vzpomínka a
ta vůně, ta sladká vůně palačinek a to, že to bude dobrý