Zavři oči..

Zavři oči..

(Jako Moja s Mojim)

Seděla v pokoji. V tom svém království. V něm měla ukryté všechny vzpomínky. Každá drobnost v něm uložená pro ni znamenala nějakou chvíli v jejím životě. Dalo by se říci, že v té místnosti byla ukrytá její osobnost. Na zdech měla zavěšené fotky jejích přátel. Z dětských let jí zbyly na zdech obrázky s Frodem Pytlíkem. Plakáty z Bravíčka její oblíbené skupiny. Její kresby. Na stole počítač se zatmělou obrazovkou. Jejím pokojem panoval vždy chaos, a přesto vždy věděla, kde která věc je. Její obrovská skříň, která ukrývala veškeré její oblečení. To veliké zrcadlo, kterého se Páža bál. Na zemi rozložené matrace, a ikdyž měla postel, spávala na nich.

Seděla v pokoji a foukala bubliny z toho autíčkového bublifuku. Sledovala jejich bezstarostný let i pád. Jak se pomalu, pomalinku propadaly vzduchem níž a níž. Jak v něm proplouvaly. Jejich odrazy rozzářily její pokoj. Na zdi házely prasátka. Duha byla nádherná. Střídala se červená s modrou. Žlutá přecházela v oranžovou. Zaposlouchala se. Ony zpívaly, zpívaly píseň, kterou každý neslyšel. Jen ona a..Bylo to kouzelné a tak bláhové.

Ráda bych napsala, že vím na co v tu chvíli myslela, o čem snila. Jak se tvářila. Bohužel nevím, mohu se jen tak domnívat a snít o plachých očích. O té její krásné osobnosti, co mi kdysi učarovala.

Seděla v pokoji na rozestlané posteli. Další dvě postele zely prázdnotou. Starý nábytek na ni nebyl vůbec hodný. Starý rozviklaný stůl se na ni mračil, skříň se jí posmívala a příruční stolek se jen tak holebal. Plná sklenička vzkazů ji jen ubližovala, láhev podepsaná jejími spolužáky ji nutila vzpomínku na všechny, co už dávno denně nepotkává. Krabička plná korálků ji vracela v minulosti do časů, po kterých tak toužila. Jen jedna věc jí prosvítila duši. Její žlutá Kačenka. Připomněla jí slunce, léto, prázdniny. Připomněla jí Pážu. To úžasné bílé štěkající stvoření. Neměla sílu brečet, dokázala jen sedět a pozorovat blikající světla na ulici. Tiskla k sobě jednu starou časem sešlou fotku. Fotku mladé dívky, z které čišela radost, naděje. Byla pro ní vším v tom zatraceným světě. Cár fotografického papíru, pro který by dala život. Byla to její minulost. Její vzpomínky na ty časy. Na ty, kdy byla snad Šťastná? Ano,byla..

Seděla v pokoji a stírala slzy z tváře. Každá slza byla lehčí a křehčí. Nebyla porcelánová, byla z jitřní rosy. Zamrkala a hle! V jejím pokoji polétávala bublinka. Za chvíli se k ní přidala další a další. Jedině ona mohla pozorovat tu estrádu barev malých a velkých bublin. Zaposlouchala se do ticha. Zatřepala hlavou, ale slyšela dobře. Ony zpívají. Jednu si chytne do dlaně. Ale pomalinku! Opatrně. Vždyť je tak křehká! Napíná uši, vždyť ona k ní cosi šeptá.

Ráda bych napsala, co jsem si v tu chvíli myslela ,jak jsem se tvářila .Co pro mě těch pár slov znamenalo.Ale jedno vím jistě, vyhrkly mi slzy do očí a já dostala ten nejkrásnější dárek.Už vím! Je pro co žít, ikdyž to není vždycky takové, jak bych chtěla. Utěšuje mě myšlenka, že tam kdesi je osoba, pro kterou každý den vstanu. Že pro ni něco znamenám. Ta, co mi dává chuť žít….

Děkuji Ti..