Zimní setkání

Sníh líně padal ze zamračeného nebe a každá vločka se stříbrně blyštěla v záři pouličních lamp. S rukama v kapsách svého dlouhého zimníku jsem se brodil závějemi. Na chvíli jsem postál a kochal se krásou zimy. Bylo ticho, praskal jen sníh pod mými kroky. Nebylo tak pozdě a přece byli všichni zalezlí doma s hrnkem vařícího čaje. To já mířil jinam. Uvažoval jsem, jaké to bude. Zkoušel jsem si připravit proslov, ale to jen posilovalo mou nervozitu. Přitáhl jsem si kabát blíže k tělu jako ochranu a poté jsem vstoupil do zastrčené kavárny na rohu ulice.
Už tam seděla. Schovaná za novinami. Úsměvem jsem se zeptal, zda si mohu přisednout. Přikývla a nemotorně se snažila složit velké listy papíru. Nervózním hlasem mi pak oznámila, že si můžu objednat na baru. Zvednul jsem se a došel si pro jednu kávu. Nadechla se, jak mi něco chtěla říct, ale pak si to rozmyslela a zavřela svá stále půvabná ústa. Já ale nechtěl mluvit. Díval jsem se na dívku z dávné vzpomínky. Jak nádherně zapadala do téhle omšelé kavárny. Stěny pokrývala stará květovaná tapeta, na poličkách přibitých na zdi se válely knihy od světoznámých autorů. Stolky byly z masivního dřeva. Staré, ale dávaly tomu místu správnou atmosféru. Židle s měkkým polstrováním stály halabala naskládány u stolků.V oknech se skvěly naškrobené záclonky a já si v téhle kavárně připadal jako na prázdninách u babičky. A do toho všeho ona pasovala. Seděla schoulená v rohu ve světle růžové halence a sukni po kolena. V malých ručkách se štíhlými prsty držela hrnek čaje. Její stále útlá postava se ztrácela v té kouzelné kavárničce. Malá ňadra byla samozřejmým zaoblením jejího těla. Dlouhý krk s obnaženou šijí se zvědavě natahoval, jak pokukovala po příchozích. Zřejmě si se mnou byla nejistá. Oválnou tvář s bledými líci klopila k zemi. Byla stále neuvěřitelně krásná, ani přibylé vrásky nevadily. Když vzhlédla, spatřil jsem její trucovitý nosík, vysoké čelo a krátké vlasy lemující její obličej. Co však její vzezření od ostatních odlišovalo, byly její oči. Třpytily se v nich otázky, ale když do nich člověk pohlédl, viděl dvě hlubiny pomněnkovité modré barvy s jiskrou, viděl v nich odhodlání a touhu něco změnit. Jak jsem ji tak pozoroval schoulenou v rohu, tolik se bojící společnosti lidí, ale plnu tolika palčivých otázek, nemohl jsem si nevzpomenout na Puškinovu Taťjanu. Už už jsem čekal, kdy do kavárny zavítá i Olga. Ale to už jsem si toho vybájil moc. Tolik mě uchvátila svým nevinným vzhledem, že když promluvila, považoval jsem její hlas za zpěv. V mých očích se stávala navždy dokonalou bytostí.

Přišel, sedl si k mému stolu, neřekl ani slovo a jen na mě tupě koukal. Bála jsem se na něj pohlédnout. Ale v okamžicích, kdy jsem si ho prohlížela, se mi zdál čím dál víc tajemnější. Vůbec se totiž nezměnil. Přišel v dobře padnoucím hnědém kabátě a když si ho svlékl, schovával pod ním štíhlou postavu s rýsujícím se břichem. V jeho pohybech se zračila ladnost a zkušenosti. Pozoroval mě bystrým pohledem. Když jsem zkoumala jeho tvář – hranatou s ostře vystupujícími rysy, s bradkou a orlím nosem, nemohla jsem se zbavit dojmu, že ho vlastně pořád dobře znám. Jeho hnědé oči se záblesky mládeneckých nápadů, ale také plné smutku stařeckých let, na mě hleděly s upřímnou radostí. Nevěděla jsem, co si o něm myslet, tak jsem raději upíjela čaj, krčila se v rohu a uvažovala nad nekonečností vesmíru a košatosti lidských vztahů, když na mě promluvil:
„Stále mi připomínáte Taťjanu.“ Není to zvláštní začít rozhovor takovým prohlášením?
„A já stále nevím, ke které literární postavě bych vás přirovnala. A to už nad tím přemýšlím 50 let.“ Pousmál se. On se pousmál!
„Sofie, Sofie. Jste stále stejně okouzlující, jako jste bývala dříve.“

Díval jsem se na svou Sofii a uvažoval, co se stalo, že jsme se odloučili. Stále jsem měl to léto v paměti. Byla to obyčejná románová láska, ale mě ovlivnila na celý život. Bylo nám, ach, sladkých sedmnáct. Ty pomněnkovité oči. Těmi mě okouzlila. A teď na mě znovu koukaly. Pamatuji si, jak rychle vlétla do mého života. A jak rychle zase odešla. Utěšoval mě jen Puškin a jeho Taťjana. Tolik jsem ji v ní poznával. A pak náhle promluvila:

„Připomínáte mi Fausta.“ Jaktože mě to dřív nenapadlo?
„Obětoval jste všechno, abyste byl šťastný. Ale stejně nejste. Něco vám schází.“
Dva hnědé kotouče na mě zíraly. Pak se rozšířily a s radostí v hlase pronesl:
„Ano, Sofie, schází. Scházíte mi vy. Celých padesát let.“
Zamrkala jsem. Opravdu se nikdy neoženil kvůli té hloupé prázdninové lásce? Když jsem pozorovala tu něho v jeho očích, věděla jsem, že je to tak. A vzpomněla jsem si na záhadný telefon z minulého týdne:
„Prosím, Sofie Klanská.“
„Dobrý den paní Sofie, tady Albert. Albert Valdřický. Pamatujete si na mě?“
„Ale jistěže. Je to už pár desítek let, co jsme se neviděli, viďte?“
„Ano. A proto mi je trochu trapná má prosba. Jak sama víte, oba už jsme v letech. A já – chtěl bych si splnit svůj dávný sen. Chtěl bych vás znovu vidět.“
„To, to – je opravdu zajímavá nabídka. Dal byst mi, prosím, čas na rozmyšlenou?“
„Jistěže. Pokud byste měla zájem, mohli bychom se sejít příští úterý v kavárně Mládí. Doufám, že přijmete mou nabídku.“
Samozřejmě, že jsem ji přijala. I já na tu lásku vzpomínala. A tak jsem seděla s Albertem u malého stolečku a zjistila jsem, že se mi také splnil sen. Konečně jsem našla někoho, kdo obdivoval mé vnitřní krásy. Kdo ve mě rozpoznal citlivou Taťjanu, kdo veděl, jak se mnou jednat. Uvažovala jsem, proč jsme se nepotkali dříve. Albert se usmíval a já se s ním cítila o dobrých čtyřicet let mladší. Pak jsem se zadívala do okna, pozorujíc vločky sněhu, měkké světlo pouličních lamp i svůj odraz ve skle. Myšlenky mi odlétly kamsi do filozofických sfér, když mě znovu vyrušil:
„Víte, Sofie, vím, že jste momentálně nevázaná k žádnému muži. Byl bych neskonale šťasten, kdybych se o vás mohl ucházet.“
Zadívala jsem se zpátky do sněhových vloček a medovým hlasem řekla:
„To byste pak ale nebyl Faustem.“ Pohlédl na mě.
„A o to se celý život snažím, má Taťjano.“
Aniž jsem odtrhla oči od okna dodala jsem:
„To si budu muset rozmyslet, Alberte.“