Úplně obyčejné DÍKY

Ráno vstanu a v hlavě převládá chaos. Proč to tak skončilo? A proč je mi tak zle? A proč myslím na sebevraždu? Sedím a přemýšlím. Z očí tečou slzy a já nevím, jak dál.
Pustím počítač a ejhle… Na ICQ přihlášena milá sestřenice. Tak vyliji veškerou bolest svého srdíčka na ni – chudák holka. Utěšuje mě a chlácholí. A slzičky pomalu usychají.
Hele, co se to děje? No jo, nahlásila se nám neteř. Aby nebyla ochuzena o mé trápení, tak jí to taky rychle vysypu. Hm, tahle používá jinou taktiku: jaká sebevražda? Jaký chlap? Jaký splín? A nadávat umí pěkně, děvčátko – mláďátko.
Ty dvě se hezky střídají – cukr a bič. Jedna hladí, druhá spílá… A jak jim to krásně ladí. Ovlivněna podporou beru do ruky mobil a píšu: „Dojdi si pro zbytek veci, ktere tady mas, at tu po tobe nic nezustane.“ Zpráva letí a já se začínám usmívat.
Dalo mi to asi hodně práce, páč mi nějak vyhládlo J Jejda, spolubydlící se kutálí z postele. Když budu moc a moc hodná, tak možná něco uvaří. „Davídku, nedáš si kafíčko? A chceš do něj mlíčko?“ Jupíííí, klaplo to – teda, on vaří spíše proto, že v sobě má zakořeněný pud sebezáchovy. Naštěstí.
Sedím a jím. Kouká na mě pes – obrovská černá koule. Kouká a slintá. Fuj. A je naprosto jasně vidět, že ta potvůrka myslí na VRAŽDU. Asi ji posadím k počítači – třeba jí taky pomůžou ty dvě moje treperendy.
Děkuji.