Zápisy srdce jedné dívky

Výbuchy agresivních ohňostrojů, svíčky na okenním parapetu, hlasitá televize v obýváku, snažící se lidi, kteří i přes dobu všemožných party a Silvestrů na chatě trčí doma, povzbudit a pobavit svým falešným způsobem…
Od plamene svíčky jde příjemné teplo, ale přesto zatoužím po kousku mrazivé zimy, která k nám s celým svým sněžným závojem dorazila dnes ráno. Pootevřu okno, aby moji bledou tvář mohl pohladit ledový vítr. Papíry na nástěnce se výhružně zatřepou, a tak zase okno potichu zavírám. Výbuchy sílí a svíčky… hoří dál.
Já tu sedím, stále ve stejné poloze a všechny hodiny světa tikají, lidé v extázi slaví nezadržitelný příchod Nového roku. Nejsem schopna říci, jestli jim závidím. Asi ani ne. Na nějaké emocionální nebo sociální vzrušení stejně nemám chuť. Pokud si to tady nesnažím celý den nalhávat. Abych si nepřipustila, že mi něco chybí.
Ach jo… na novoroční polemizování jsem nikdy neměla nadání.
Možná z nudy vytáhnu dárek k narozeninám od mé jediné kamarádky. Tarotové karty!!! Jsem v tomto ohledu dost skeptická, raději věřím něčemu, co se dá nezkritizovatelně dokázat, ale dneska se to prostě hodí. Už, už otevírám krabičku s kartami, když mi v mozku naskočí úplně jiný nápad…
Třímám v ruce CD šansonů, které jsem si koupila v podzimních slevách. Úplně jsem na něj zapomněla. Snad mi pomůže aspoň na chvíli zapomenout na okolní dění. Stačí jenom zmáčknout PLAY!!!
Posadím se do houpacího křesla a zároveň padám do hlubokého moře melodií, které mě s každou novou notou odnáší dál a dál za hranice všednosti a populace.
,,Is it a sin, is it a crime??? Loving you, dear, like I do, if it´s a crime than I´m guilty, guilty of loving you.“ Bohaté tóny trumpety, symfonie houslí a ojedinělá krása harmoniky. Jsem to zase já!!! Jsem Alenkou ve svém vymodleném hrůzostrašném kraji divů, jsem Gerdou, hledající svého Káje, jsem obyčejnou dívkou v Čarodějově zemi Oz. Jsem všechno a nic!!! Především jsem ale nikdy nechtěla být a taky nejsem součástí modernizované doby bez záblesku lidskosti.
Potápím se do svých snových fantazií… mám nad tím nepatrnou moc a skaždým dalším klavírním sólem jsem blíž k nirváně. Je to tak!!!
Tiché stromy samoty, Santovy vločky, pusté zamrzlé lavičky a měsíc z dětských pohádek. Znám to místo. Vždyť já ho znám. Jakoby z okna vypadlo našemu městskému parku… Takže v postranní uličce vedle východu by se měl nacházet dům pro opuštěné děti, naproti hlavní silnice restaurace, kam občas zajdu s rodiči na oběd a na malé vyvýšenině uprostřed parku starý majestátný kostel prozářený světlem Ježíše Krista. Symbol utrpení, mrtvých nevyslyšených modliteb a zdánlivé moci. Ponořuji se do vánoční atmosféry… nafialovělé rty, obláčky dechu, podchlazené tělo slabě skrývající tužby.
Teď Tě tu potřebuju cítit. Obejmout Tvé neexistující boky, přitisknout Tvou hruď na mou… Buď tu se mnou dál. Známe se, Viktore, vzpomínáš??? Mé pondělní pokusy střetnout se v autobuse s Tvým pohledem. Ale vždy, když už jsem cítila, jak ve mně křičí veškerá vášeň a já pomalu rudla od kořínků vlasů až k patám, Ty jsi jakoby omráčen otočil hlavu pryč. Vnímal si mě??? Byla jsem pro tebe vzduchem???
Vyjímal si se tak krásně. Nikdy sis nesedl. Vždycky jsi stál, většinou uprostřed,… Rukama jsi přejížděl po černém kabátě a já zmírala touhou při představě stejného dotyku na mém obnaženém těle. Kdyby ses svými dlouhými ledovými prsty dotýkal mých ňader… Zapálil si ve mně oheň. Nevědomky??? Tvá bledá pleť, hnědé vlasy, vlnka, která Ti ledabyle padala do modrých očí. Ach, máš tak krásné oči. Modré či zelené. Křičely snad zoufalstvím, když jsi nemohl Ty??? Milovala jsem tě pro ně. Hloupý rozum mě zrazoval od jakékoli iniciativy. V duchu jsem však byla u tebe, s tebou, v tobě. Nemůžu se Tě nikdy dostatečně nasytit. Jsi mým extraordinérním vzácným potěšením.

Jedna bytost na tomto místě
jedna bytost v této poetické chvíli
jedna zranitelná osoba v tomto městě
jedna duše, cítící až za hranice této země
jedna noha, chodící po tomto kontinentu
jeden jazyk, přející si mít příležitost
jedna touha, zrající v měřítku celého zpropadeného světa
a jedno srdce, křičící neslyšně do všech koutů vesmíru…

Zakopané hluboko pod zemí, ať už naivně prázdné, nezkaženě něžné, překypující vroucí láskou či zlomené a někdy i chladně nepřístupné až studené, občas s nádechem feminismu…

Moje srdce a Tvé bijí spolu. Jsi mým pulsem, krví v žilách, dechem a myslí. Ty jsi já a já jsem Ty. Tisknu Tě k sobě v té nekonečné agonii. Oči mám zavřené. I ty sis vzal… Poslepu hledám Tvé rty. Cítím, jak přerývavě dýcháš, jsi stejně vzrušený jako já. Mozek vysílá impuls až ke konečkům prstů. Cítím Tvé rty, rukou Ti přejíždím po zádech. Otevřu oči… Tvé se taky pomalu zvedají k mým. Ústa má pootevřená a na rtech stopy krve. Je vyčerpaný a vymodlený. Je mým pokušitelským uměleckým dílem. A do té tmy a mrtva zašeptá moje jméno. Ještě tisíckrát mi zazní hlas v ozvěně!!! Šelest podzimního větru a třepotání motýlích křídel. Bojím se slyšet víc. Umřela bych krásou. Přitáhnu si jeho hlavu a proklouzávám do jeho úst. Jazykem se něžně spojí s tím mým, cítím jeho slzy na svých tvářích. Potom už jen padáme do sněhu. Padáme, pomalu se smíchem padáme a mizíme.

Odplouvám. Zpátky, avšak úplně pryč, zpátky před hranice. Opouštím svůj svět, opouštím samu sebe.
Probouzím se v houpacím křesle, CD už dávno dohrálo, je ráno.