Zimní noc

Město zahalila hustá tma a zaplavila všechny silnice, uličky i chodníky, domy se ponořily do závoje černoty, jen sem tam z nějakého okna vycházela záře vánočního stromku či snad světla v místnosti. Došla ke skříni a otevřela ji. Co jen si dnes vezme na sebe? Chvíli přemýšlela, ale nakonec vytáhla černý svetr a dlouhé teplé černé kalhoty. Oblékla se a namalovala a vyšla ven. Ubírala se tmou kamsi do dáli, přecházela z chodníku na chodník, chvíli šla po silnici. Náměstí objala černá pavučina, jen stěží viděla před sebe. Snad díky tomu velkému stromku uprostřed náměstí bylo lépe vidět i v noci. Zářil tak, že osvětlil celé náměstí. Pár lidí postávalo kolem, snad se dívalo na tu zářící nádheru, snad se šťastně bavili, co dostali pod stromeček. Manželé s manželkami, tátové s dětmi, babičky s vnoučaty, snad všichni tu byli v tento sváteční den. Děti běhaly ve sněhu a házely po sobě umačkané koule, zatímco dospělí si vesele povídali. Nikdo se neohlédl tam do tmy, kde šla. Nikdo si jí nevšiml. Šla sama, tiše jako lehounký vánek. V černé bundě byla ještě více nevýrazná než kdy dřív. Netušila, zda ji někdo pozoruje, bylo jí to jedno. Prošla náměstím kolem kostela a pak zabočila ke schodům. Pomalu je sešla a dala se doprava podél rybníka. Nikdo už nebruslil, jen místy zůstaly na ledě vyhrnuté plochy, kde odpoledne děti hrály hokej. Sníh jí křupal pod nohama, šla však dál a nezastavovala se. Neohlížela se. Stromy a keře se prohýbaly pod těžkými nánosy zmrzlého sněhu, větve byly ohnuté až skoro k zemi. Nikde nebyla známka života. Jen ona sama šla podél rybníka.
Jenže se mýlila v domněnce, že je venku sama. Šla po chodníku, míjela právě autobusovou zastávku, když vtom uslyšela zapraskání ledu. A znovu. A zase. Tupé rány do ledu, jako by na něj někdo něco házel. Otočila se a v husté tmě spatřila matně siluetu člověka. Něco držel v rukou, nebyla schopna rozpoznat co. Otočila se a šla zpátky, aby se dostala co nejblíže k tomu člověku. Nevstoupila na led, nemohla vědět, co ten neznámý provede a opravdu nechtěla skončit pod ledem. Došla až na hráz a to, co viděla, jí vyrazilo dech. Byl to muž. V rukou držel silnou tyč a rytmicky s ní bušil před sebe do tlustého ledu, jako kdyby do něj chtěl udělat díru. Nevšiml si dívky stojící nedaleko od něj na břehu. Ale slečna se dlouho skrývat nechtěla.
„Co to tam děláte?“ zakřičela směrem k němu.
„Co chceš? Nech mě bejt!“ zařval.
„Nechte toho a pojďte zpátky!“
„Nech mě bejt, jasný?“
„Nevím, co tam děláte, ale stejně to nemá smysl. Všechno se dá vyřešit jinak. Pojďte zpátky, prosím.“
„Dej mi pokoj a běž odtud.“
„Nepůjdu, dokud vás neuvidím na břehu. Prosím.“
„Jdi pryč!“
„Nikam nepůjdu, stejně jako vy nechcete poslechnout mě. Ale věřte mi, že kdyby pod vámi ten led praskl, tak pro vás do vody nepůjdu, je moc zima. Takže radši pojďte vy sem, abyste tam pak nezůstal. Nechtěla bych tam skončit taky.“
„Co ty víš o životě? Co?“
Dívka byla zmatená, ale přesto se nevzdala a začala si vymýšlet ty nejhorší věci, které ji napadly. Neřešila, jestli to je pravda nebo ne.
„Když mi bylo 13, měla jsem leukémii. Léčili mě 4 roky, nikdo nevěřil, že se to někdy povede, ale povedlo. Tolikrát jsem chtěla skočit ze skály nebo si podřezat žíly, ale neudělala jsem to. A proč bych to taky dělala? A vidíte, uzdravila jsem se a můžu žít dál. Když se se mnou rozešel přítel, se kterým jsem chodila půl roku, zase jsem upadla do depresí a plány na sebevraždu se opakovaly. Zase zůstalo jen u těch plánů. K čemu by mi to bylo, zabít se? Našla jsem si jiného a jsem s ním už přes rok. Před pár lety mi zemřela babička. To už bych se zabíjela potřetí. Jenže všechno se dá překonat, ze všeho se dá dostat jinak. Když máte lidi, kteří vám pomůžou, a vůli se z toho dostat. Nemůžeme všechno vzdát hned při jednom neúspěchu. Netuším, co se stalo vám, ale určitě se to dá nějak vyřešit a jít dál. Věřte mi. Pomůžu vám. Pojďte nebo fakt budu muset jít za vámi a já do té ledové vody nechci spadnout. Ani vy určitě nechcete, abych tam spadla, že ne?“ domluvila dívka a pohlédla opět směrem k neznámému. Nezahlédla ho ovšem tak, jako před chvílí, stojícího a mlátícího tyčí do zmrzlé vody. Ležel na ledu a nehýbal se. Bylo jasné, co děvče musí udělat. Bála se, ale musela tam jít. Umrzl by tam. Pomalu sešla k vodní hladině a vstoupila opatrně na led. Praskání neslyšela, takže pokračovala nejistě dál. Nohy moc nezvedala, spíše jimi jen posouvala po vodě, pořád poslouchala, zda neuslyší nějaký zvuk oznamující pukání ledu. Bylo ale ticho. Zvolna se přibližovala k muži a v nočním tichu zaslechla nenápadné vzlykání, možná i pláč. Došla k člověku a sehnula se k němu. Věděla, že ty zvuky jsou od něho.
„No tak, uklidněte se. To bude dobré, zase bude dobře. Pomůžu vám vstát a odvedu vás na břeh, ano?“
Jako odpověď dostala jen souhlasné pokývání hlavou. Přehodila si jeho ruku přes ramena a vytáhla ho na nohy. Třásl se zimou.
„Nebojte se, jsem u vás. Pojďte. Pomalu.“
Po chvilce už byli oba na chodníku. Až tady, pod světly pouličních lamp, si dívka uvědomila, jak je onen muž pohledný. Tmavé a trochu delší vlasy, výrazné rysy v obličeji, štíhlý, vysoký.
„Tak co, povíte mi už konečně, co jste to tam vyváděl?“
„To by bylo na dlouho, slečno. A určitě by vás to ani nezajímalo.“
„Když si to myslíte, nebudu naléhat. Prozradíte mi ale, koho jsem to vlastně zachránila, že ano?“ usmála se dívka.
„Jirka. A vy, krásná záchranářko?“
„Andrea.“
Vyměnili si telefonní čísla a netrvalo to dlouho a muž dívce poprvé zavolal.