Být či nebýt, toť otázka!!!

Byla jsem zavřená v nemocnici pro rakovinu. Všichni se snažili vcítit do toho obrovského neštěstí, které mne potkalo. Snažili se tak moc, až to ztrácelo na autentičnosti. To, čím mi nejvíce škodili, bylo naprosté tabu ohledně umírání. To se mi přece jenom zdá, sice ze ležím v prohraném boji, ale umřít, co mě to napadá??? Já tu přece budu věčně. To, co není pojmenováno, jako by nebylo.

Na umírání není nic špatného!!!

Co však jde naprosto mimo můj rozum je, jak se může někdo dobrovolně ochudit o privilegium existence. Mám na mysli sebevraždu. Pozemský boj je věc naprosto triviální. Přestat se může vždy, ale kdo vám vrátí právo na život??? A tak dýchám seč můžu, když vzduch byl tak blahosklonný, že se obětoval prostoupit mé plíce.
Znám lidi, kteří zasvětili celý život sobě a ty, kteří ho obětovali pro druhé. Ošívejte se jak chcete, ale já více sympatizuji s první skupinou. Nejsem žádná Matka Tereza. Depresivní obrázky vyhublých afrických děťátek, Afrika, vzpomeňme na děti z Afriky, až si budeme nacpávat chřtány tučným jídlem a užívejme si propastný rozdíl našeho zajištěného a jejich ubohého bytí.
Marie… jmenovala se Marie. A snad nebyla v životě šťastná. Kdy se však mluví o štěstí??? Na štěstí není nic autentického. Je to minutový božský dar plný sebeklamu a chvilkové naděje. Skutečný život… o čem je??? O prožitku??? O penězích??? O právu veta??? O moci??? Moci poslat kamaráda na smrt a ani při tom nehnout brvou??? Moc je zavádějící temnota. Tomu, kdo má Moc a moc, ucházejí základní požitky… Kdo může docenit polední oběd, když nikdy neměl hlad; kdo může milovat, když vždy vlastnil; kdo může chápat, když neprožil???
A co Marie??? Zabila se!!! Protože si byla jistá svou bezmocí. Ležela tady vedle mě. Přes den se dívala do stropu, v noci taktéž. Vlastně pořád. Já ji nikdy neviděla spát. Zpočátku z ní šel strach, když jsem ale zjistila, že je chromá, ulevilo se mi. Byla jsem hnusná. S úlevou jsem se zavřela do naivního inkubátoru. Snad jsem jí to i přála. Asi po měsíci společného ticha se na mě obrátila a s naprostou samozřejmostí v hlase řekla: ,,Zabij mě!“ Hrklo ve mně a s primitivností sobě vlastní jsem se zeptala: ,,Proč???“ Asi tak dvě vteřiny si mě prohlížela, potom upnula zrak ke stropu a začala se příšerně smát. Sípavý smích se odrážel od zdí, hleděla jsem na ni v totálním zděšení. Za chvíli přiběhla sestra, co se děje, ale to už Marie spala. Spala!!! Představte si to!!!
Tu noc jsem probděla. Cítila jsem, jak mi v mozku něco nahlodává. Něco sebevražedného. Vůbec se mi to nelíbilo. Já přece vždycky chtěla žít. Bojovat za život!!! ,,Vážně??? A kde máš zbraně???“ vysmívalo se mi mé sebevražedné JÁ. Posbírala jsem všechny zbytky přesvědčení a napsala krátký text, jež měl být jakousi oslavou života a chtěl podpořit mou vnitřní upadávající touhu žít. Na tu počest jsem si sundala paruku, asi aby to bylo opravdovější, aby se v tom neskrývaly jenom další lži.
Ten papír jsem si přilepila zespoda peřiny a každou nestřeženou chvíli jsem si text znovu a znovu četla, až jsem ho uměla nazpaměť.
Marii naše konverzace o třech slovech nejspíš nadchla natolik, že se se mnou od té chvíle bavila neustále. Její vyjadřování však spočívalo v samých citátech a úryvcích z knih. Mluvila pouze ve verších. Nebylo mi to dvakrát příjemné. Vedle ní jsem si připadala naprosto hloupě a nevzdělaně. Naplňovala pokoj svým zvučným ironickým smíchem. Sestra nás chodila několikrát denně okřikovat. Vnitřně však byla určitě proti, byla jen uvězněná v bílý plášť stupidní moudrosti.
Jak jsme tam tak jednoho nedělního poledne opuštěně ležely, zdánlivě nakrmené dietním obědem a přesto zoufale prázdné, všimla jsem si, jak moc má Marie bledou tvář; v kontrastu s jejími havraními vlasy vypadala jako mrtvola. ,,Potřebovala by ses dostat aspoň na chvíli na slunce.“ Nic neřekla, ale v očích se jí zračil vítězoslavný úsměv. Rozuměly jsme si beze slov. Měla jsem ještě pár dní do ztráty energie ze zvracení, které pravidelně provázelo ozařovací období.
A tak jsem se vyhrabala z postele a došla přes pokoj k rohu, kde se krčil ubohý erární vozíček. Rozložila jsem ho a dojela s ním k posteli Marie. Usmála se. To a ještě představa hloupě nadávající svázané sestry mě přesvědčilo o správnosti mého činu. Opatrně jsem Marii nadzvedla, ale v podstatě nebylo co, protože byla jako peříčko, peříčko z křídel andělů. Dovezla jsem ji na balkón, který byl připojený k pokoji, ale měly jsme přísně zakázáno na něj chodit. Tam jsem ji nechala tiše rozjímat.
Vstoupila jsem do pokoje a zesílila rádio. Právě hráli naši společně oblíbenou rockovou skupinu Flyleaf. Zpěvačka zpívala o životě, smrti a lásce. Přesně o tom, k čemu se většinou ubíraly naše rozhovory. Marie seděla na balkóně tak krásně vyrovnaná a jasně osvícená svatozáří. Prohlížela si všechny ty ubohé paneláky, supermarkety pro vyšťavené babičky v důchodu, parkoviště, parky, lavičky a pískoviště z výšky 13. patra. Byla nad nimi tolik povznesená a přesto je chápala a milovala. Měl jsem z ní upřímnou radost. Myslela jsem, že má žízeň a tak jsem vzala malou skleničku a napouštěla ji vodou z kohoutku. Když jsem se však otočila, všechno se ve mně zastavilo. Marie se vší silou svých vyhublých ramen vzpírala o zábradlí a snažila se převážit na druhou stranu. Rozběhla jsem se k balkónu a v půlce cesty upustila skleničku. Střepy se rozletěly po celém pokoji. Jeden se mi zabodl do lýtka, ale já žádnou bolest necítila. Když jsem přiběhla k zábradlí, už tam nebyla. Rychle jsem se nahnula a uviděla Marii, jak padá dynamicky a přesto lehce dolů s hlavou vstříc nebesům a zavřenýma očima. Radostně zavýskla. Už jsem necítila strach, vztek ani lítost. Byla jsem dokonale šťastná.
JING a JANG!!! Či anděl a ďábel!!! Já jsem nahoře, živá, v bezpečí, ona dole, mrtvá a volná. Vyčerpáním jsem dosedla na vozíček, který slabě zavrzal. A seděla jsem tam a seděla a seděla. V intervalu nekonečných vteřin a minut dlouhých jako lidské bytí.
Na odhrnuté peřině, kde jsem měla přilepený svůj zpovědní papír, si teď mohl každý přečíst:

Miluji život. Miluji lidi. Miluji přírodu. S každým ránem se mi otevírá nová dimenze. Jsem velmi postradatelná část vesmíru, stéblo trávy na louce. Ach, jak blaze se mi žije. Přestože stokrát spadnu na držku… je to tak pomíjivá skutečnost. Mám vždy chuť zakousnout se do čerstvého jablka, mám sílu postavit se k slunci čelem, mám dva rodiče, kteří na mě myslí a svůj uctívaný vesmír. Je stejně můj jako váš a každý den se můžeme jít opájet jeho podobou.

Za tři dny jsem zemřela…