Cesty tam a zase zpět 2/4

Cesta utíkala pomalu a už kousek za Plzní se k našemu kupíčku dostal průvodčí, tentokrát docela rychle, protože kupé, ve kterým jsem seděl, bylo v posledním vagónu. Průvodčí otevře dveře a vyžádal si jízdenky, první mu podal svou jízdenku můj spolucestující, který do této doby neodvrátil svůj pohled od okna, jakmile mu průvodčí jízdenku sesunul se opět ke kraji sedačky a dál tupě civěl ven za okno, po něm jsem vytáhl svou jízdenku já, předal jí průvodčímu a potvrzenou ji uklidil zpět do peněženky. Poslední na řadě byl onen chlapík, co se svalil do kupíčka jako poslední. Průvodčí na něho chvíli zíral a pak povídá: „Vaší jízdenku pane!“, chlapík ale dál vesele podřimoval, průvodčí se zeptal podruhé, tentokrát už se zvýšeným hlasem: „Haló pane, vaší jízdenku prosím!“ a jemně do něho šťouchl, cestující ale nevnímal, a tak si průvodčí sundal z ramena svou kabelu a posadil se přímo naproti muži, který měl sklopenou hlavu na prsa, na sobě stále svůj kabát a na očích černé brejle. V tom ho průvodčí chytil za kolena a zatřásl jimi, jenomže chlápek nereagoval, to už přitáhlo pozornost i u okna sedícího pána, který upnul svůj pohled na dění v kupé a s pobavením sledoval to co následovalo. Průvodčí už byl evidentně v rozpacích, postavil se před sedícího cestujícího, vyhrnul si rukávy, udělal mírný rozkrok a uchopil chlápka za obě ramena, bylo vidět, že to nedělá poprvé, ale ani potřetí. V okamžiku, až mě to i zarazilo začal cloumat chlápkem dopředu a dozadu, a při tom hlasitě volal: „No tááák pane halóó potřebuji váš cestovní doklad kde máte jízdenku haló!“, když s ním takhle třásl asi minutu a cestující nic, obrátil se k nám zbývajícím členům kupé a zeptal se jestli tato osoba vůbec přišla po svých nohou, oba s kolegou jsme současně pokývali hlavou, při čemž já jsem se neudržel a mírně jsem se pousmál, to průvodčího evidentně nasralo, nerozpakoval se a proplesknul sedícího chlapíka, ten se pod fackou svalil na svá zavazadla, při čemž mu sklouzli jeho brýle z očí a zapadly někam mezi jeho bagáž. Jak dopadl obličejem přímo mezi zavazadla vydal ze sebe tiché zasténání. V tom okamžiku bylo na průvodčím vidět, že mu spadlo obrovský kámen ze srdce, popadl chlapíka za flígr a pokusil se ho posadit zpět a místo, vlak ale v tu chvíli začal prudce brzdit, a tak se průvodčí i s cestujícím svalil na jednu sedačku až průvodčímu spadla jeho čepice. Jakmile si jí opět nasadil a porovnal neváhal ani minutu a odhodil chlápka s mírnými obtížemi na sedadlo, ten už sice nespal, ale plně při vědomí rozhodně nebyl. Průvodčí se usadil opět naproti němu a už po několikáté mu zopakoval ohranou větu: „ Pane, já potřebuji vaší jízdenku, prosím předložte ji!“. V tu dobu se už pousmál i pán sedící u okna a já se štípal do stehna, abych nevybuchnul smíchy, průvodčí mírně zrudl, ale stále si zachovával jakýsi bontón. Konečně se onen cestující začal pídit po jízdence do té doby utekla snad půl hodina, ale všichni jsme už doufali, že chlap najde jízdenku a bude po atrakci, jenomže on jí jaksi nenašel, tedy našel, ale bohužel jízdenka byla neplatná, když jí podal panu průvodčímu, tak ten se na ní chvíli díval, pak odvrátil svůj pohled na nás zakroutil hlavu doleva a doprava, potom se podval ke stropu a prohlásil památnou větu: „Tak tohle bude na dlouho!“ Poté si porovnal čepici stáhnul si rukávy u uniformy a podal jízdenku zpět chlápkovi se slovy“ „Pane tato jízdenka je neplatná!“. Pán ale jaksi nevnímal, protože zatím co průvodčí zkoumal jízdenku, tak milý pán se opět ponořil do svých snů. Nezbývalo nic jiného než ho opět zbudit, tentokrát to naštěstí trvalo jen hodiny čtvrt. Jakmile se cestující opět probral průvodčí na něho začal chrlit takové množství slov, že i já jsem měl co dělat, abych vše pobral, celou škálu vět zakončil otázkou,: „Rozumíte tomu?Pane?“ Chlápek na něho zíral jedno oko otevřený, druhý zavřený a povídá,: „Já něrozůmět čjésky!“ V tom jsem to nevydržel a otočil se k oknu zakrývajíc si pusu bundou, kolega naproti mně si zacpával uši a zavíral oči, aby se nerozchechtal taky, ale průvodčímu to evidentně vtipné nepřipadalo několikrát povolal Pána Boha a stoupl si před chlapíka, ten i nadále klimbal a nebýt vlaku, který opět zacloumal vagónem asi by opět usnul. Průvodčí povídá,: „Co já s váma mám dělat zatracenej chlape pitomej, tahle jízdenka j neplatná máte nějakou jinou, která je platná? Pokud ne budu vám muset vypsat pokutu!“ Jakmile zaznělo vzduchem slovo pokuta chlapík sebou trhnul,: „Pokutu?? Pre čo tady mám já jízdenku tu!“povídá, „Ale ta jízdenka je neplatná pane, neplatná, víte co to znamená na tenhle lístek prostě nedojedete ani nikam máte jinou nebo ne!“ Chudák chlápek sotva koukal a nevěděl co říct jenom dokola opakoval, že jízdenka je platná. V tom začal průvodčí vytahovat jakýsi notýsek a povídá, : „Kam jedete pane“ odpověď přišla rychle, : „Do Písku do práce!“, průvodčí obrátil oči v sloup a povídá : „Máte u sebe peníze??Pokud ne budu nucen vám vypsat pokutu! Která činní, moment“, podíval se do příručky a pokračoval: „Která činní osm set korun českých prosím“ Chlapík byl očividně v šoku a snažil se svojí jízdenku průvodčímu vnutit, ten ale odolávala a předčítal stále dokola řádku na jízdence, kde se psalo, že cestující je povinen cestu nastoupit v den zakoupení jízdenky a ne až den potom. Chlápek se proto musel smířit s tím, že pokutu dostane nechal si tedy vypsat lístek, průvodčí po něm požadoval nějaký doklad totožnosti a zde nastal další problém, ať se pán v modrém kabátě šacoval jak chtěl, doklad nenašel. To už u kupíčka stáli dva průvodčí a kroutili hlavami nad tím koho právě přepravují. Najednou ten jeden, byl mladší než ten co se celou dobu „staral“ o chlápka, pošeptal staršímu něco do ucha, ten pokejval uznale hlavou a pak sdělil chlápkovi, že pokud chce jet až do Písku, bude si muset za každou zastávku, ve které vlak zastaví zaplatit osm set korun českých, protože pokuta se vtahuje vždy na úsek mezi jednou a druhou zastávkou vlaku. A do Písku to bylo něco zastávek, proto se dál tázal průvodčí, jestli chce opravdu chlapík cestovat tímto vlakem až do Ražic, kde se přesedá na Písek,: „Dovolte abych vás upozornil že do Ražic je to ještě čtyři zastávky takže čtyřikrát osm set korun českých, jste si toho vědom?“, mě se tedy zdálo že chlapík si není vědom ani sám sebe natož toho kolik bude konečná cena jeho výletu, a tak jen odvětil,: „Mě to v práci zaplatijou“, průvodčí se pousmál a poznamenal že takového zaměstnavatele by taky rád. „Nicméně to nemění nic na tom pane, chvíli se zamyslel, než si uvědomil že pravé jméno neznámého vlastně nezná a pokračoval, pane ehm pane takže jestli nemáte ani doklad nezbývá mi nic jiného než zavolat policii pane a oni už si to s váma zařídí!“ Po této větě odešel a s ním i mladý průvodce, chlápek jak jinak opět usnul. Asi za čtvrt hodiny vlak zastavil a kolem mého okna prošli dva policisté v uniformách, představoval jsem si jak chlápka spoutaj a kdoví jak to s nim dopadne. Po chvíli se policajti i s oběma průvodčími objevili u našeho kupíčka. Ten vyšší požádal chlapíka o průkaz totožnosti, je zvláštní, co s lidmi dokáže respekt a strach, chlapík v tom okamžiku vytáhnul občanku z peněženky, a když se ho policista zeptal proč jí nedal prve panu průvodčímu, odpověděl že jí nenašel, čím vše zamluvil, policajti se chvíli radili ale potom v klidu odešli. Průvodčí tak získal potřebné údaje k vypsání pokuty, sedl si naproti chlápkova začal psát, jméno, příjmení atak dál až došel ke kolonce podpis, požádal tedy majitele občanky aby podepsal pokutu, chlapík uchytil tužku, ale vypadalo to jako by se ještě nikdy nepodepisoval, nešlo mu to a tak průvodčí se zalomenýma rukama na něj křičel, že musí víc přitlačit. Konečně byl podpis na světě a černý pasažér tak zpečetil svůj osud. Průvodčí si evidentně oddechl, ale sám věděl ,že ho čeká ještě perná jízda, vstal, že odejde jakmile to uviděl i chlapík, jal se podávat průvodčímu ruku na znamení, že uznává svojí vinnu, a že by byl rád kdyby se na to nějak zapomnělo, průvodčí na něho chvíli koukal a pak s úsměvem prohlásil: „Ruku vám pane podávat ještě nebudu, protože zhruba za deset minut, tedy až dorazíme do Horažďovic, vám přijdu vypsat další pokutu, k tomu jsem vám ještě zapomněl říci, že za to zastavení vlaku a přivolání policie si České dráhy taky něco účtují, kolik to vám řeknu v Horažďovicích, má úcta!“ a odešel. Za chvíli byl zpátky i se svým kolegou oba si přisedli do kupíčka a začali nad něčím rozumovat, při tom koukali do papírů a pročítali, najednou ten mladej povídá,: „No co by si tam psal co, napiš tam normálně, že vlak musel být zastaven, kvůli přivolání policie.“ Na což mu starší odpověděl, že to tam nemůže napsat jen tak, že to musí vyčíst v pokynech. A začal prolistovávat štos papírů, to trvalo asi deset minut a bylo evidentně vidět, že průvodčí si neví rady. Nakonec hodil štos papírů vedle sebe na sedačku a do papírku něco zapsal, potom jej podal chlápkovi k podepsání a vysvětlil mu, že za zastavení vlaku si dráhy účtují dvě stovky za každou minutu, kdy vlak stojí což při deseti minutách, které jsme s policajtama strávili byly další dva tisíce na účet „podniku“, plus patnáct set korun českých za přivolání policie. Suma peněz pomalu nabírala na velikosti, a na chlápka už toho začínalo být poměrně dost koukal na průvodčího a náhle prohlásil,: „To je v piči!“, průvodčí se pousmál a odpověděl, že docela jo, při čemž podal chlápkovi další účtenku, tentokrát za další cestu na černo, protože jsme dorazili do další zastávky, kde vlak zastavil. Naštěstí do Ražic, kde měl údajně chlápek vystupovat to už nebylo daleko, mým hrubím výpočtem, ho cesta z Plzně do Ražic se všema pokutama musela přijít dohromady tak na šest tisíc. Do konce cesty zbývalo několik posledních minut a chlápek se odebral na záchod, říkal jsem si jenom, že jestli to nestihne tak to bude ještě moc zajímavý, vlak zastavil na budově nevelkého nádrží se leskl nápis Ražice, do kupíčka vtrhnul průvodčí a celý uřícený se zeptal,: „Kde je!“ a ne moc příjemným pohledem mě sjížděl, jelikož chlapík nechal všechna zavazadla uprostřed kupé, bylo jasné že určitě neutekl, a taky že ne, jakmile chtěl průvodčí opustit kupé chlápek se přimotal ze záchodu a chtěl zasednout. „Já myslel že chcete do Písku pane!“, povídá průvodčí,: „Ano chcom chcom do Pijesku“, odvětil chlápek,: „No tak to byste si měl pospíšit, protože támhle vám stojí spoj do Písku“ a ukázal směrem za okno vagónu na protější kolej. „Ještě jsem vám chtěl říci, že pokud zaplatíte pokutu do čtrnácti dnů bude vám půlka odpuštěna!“, křičel za chlápkem, který seč mu síly stačili utíkal uzounkou uličkou ke dveřím vlaku a za sebou táhnul po smyku kufr, který byl tak široký, že se nevešel na šířku do ulička, a tak ho musel táhnout na vejšku, no bylo to podíváníčko, taška mu plandala podél těla a batoh nasazený jen na jednom rameni mu neustále padal, pak zmizel a byla slyšet jen rána zavírajících se dveří. Najednou nastalo úplné ticho a vlak se rozjel, pomalu ale jistě asi jsme se všichni na chvíli zamysleli, ani nevím nad čím, snad na d tím jestli chlapík na konec dorazí do vysněného Písku a kolik ho to bude v konečném účtování stát, to jsem se už ale nedověděl na konec průvodčí vesele prohlásil něco v tom smyslu, že takhle posranej den už dlouho neměl a zmizel. Já jsem si pořád promítal v hlavě to čeho jsem byl právě svědkem a těšil se až to budu moct někomu povědět…