Cesty tam a zase zpět 3/4

Sedim ve vlaku, kolem mě prochází spousta neznámých lidí a já si připadám zase tak sám. Včerejší dávka piva už mi z hlavy vyprchala a zůstalo po ní jen obrovský prázdno, nejradši bych si dal zase, abych si trochu povznesl náladu. Od tý doby co je Tereza pryč se mi zdá, že se všechno řítí do háje, kdyby tady byl aspoň někdo známej. Kluci maj ještě školu, tak musím tuhle cestu nějak přežít bez nich. Kdyby jeli se mnou je to hned o něčem jiným, načnem lahváče a hned je líp. Bohužel nejedou, koukám kolem sebe a snažim se rozvzpomenout jestli už jsem ty ksichty někdy náhodou neviděl. Jeden z nich mi trochu povědomej je, ale je to marný, zaprvý jsem po včerejšku ještě tak trochu zmatenej a za druhý mi dochází, že je to uplná blbost, protože i kdybych je někde někdy viděl neznám je natolik abych s nima hodil řeč a popravdě s touhle slečnou v pokročilém věku bych asi ani hodit reč nechtěl. Tak se vracím opět k podrobnému zkoumání protějšího vagónu, kterej je parklej hned vedle toho, ve kterým dřepim. Přes to zadělaný sklo toho ale moc vidět neni. Nějakej chlápek si venku zapisuje čísla vagónů a nejde mi do hlavy proč, ale parta mladejch puberťaček se mu děsně tlemí a pomalu rozesmívá kompletní osazenstvo vagónu, je pravda že pracovníci dráhy, obzvlášť ty, který u dráhy strávili už víc než polovinu svýho života, nevypadaj zrovna nejlíp a tenhle udržbář jim laťku určitě nezvedne, ale rozum lidí, kterým něco takovýho přijde k smíchu nechápu, neříkám u těch mladejch pipek, ale ta dámička co sedí o pár křesel přede mnou by už rozum mít mohla. Jak jí tak pozoruju jak se jí třese druhá brada a občas si chrochtne až se zakucká, tak si kupodivu uvědomuju o koho jde. Obyčejně si lidi nepamatuju, ale tuhle paní „vychovatelku“ jo! Je to ta bréca co jela minule s bandou malejch škvrňat někam na výlet, všichni měli narvaný batohy a zpívali nějaký lidovky. Vzpomínám si, jak nějakej malej z tý partičky najednou vybuchl smíchy, koukal z okna a ukazoval někam dolů na perón. Tam na lavičče seděl bezdomovec a přehraboval se v koši, kterej přetýkal odpadkama. Všechny děti se nahrnuly k oknu a postupně začaly na onoho bezhause pokřikovat, celou parádu přerušil až hlas paní vychovatelky. Ty malý děti dostaly takovýho sprda, že do konce cesty se ani nehly. Tak si tak trochu připadám jak z jinýho světa, když jí teď vidím jak se nehorázně chechtá a s chlebem v ruce je nalepena na skle. Říkám si tak, že kdyby se tenhle chlápek hodil do gala a přivedl k tejhle bábě svou ratolest líbala by mu za to nohy a děkovala, že se o jeho dítě může postarat. Je smutný, že spousta lidí hodnotí ostatní jen podle vzhledu. Vlak se konečně rozjel opět s půlhodinovým zpožděním, ale s tím se musí počítat. Osazenstvo vagónu se konečně uklidnilo a i paní vychovatelka v poklidu dojídá svůj krajíc chleba. Ach jo, kéž už by se Terezka vrátila ona je jedna z mála lidí, který mi dokážou zvednout náladu, i když teď o ní vůbec nic nevím, protože se už od včera neozvala, snad je v pohodě. Venku začalo pršet, tak aspoň to trochu omeje to zaprasený okno. Koukám na kapky jak se sváží po skle a mění barvu, jak sebou strhávaj špínu. Stromy už jsou pomalu holý a tráva žloutne, je to divný čim jsem starší tim si víc uvědomuju že čas letí. Občas se i přistihnu jak přemejšlim o budoucnosti, to mě nenapadlo ani ve snu a teď se v ní přehrabuju denně. vedle mě přes uličku právě někomu zazvonil telefon, zvedl ho nějakej týpek možná stejně starej jak já.. Něžnej pozdrav a drobnej úsměv na jeho tváři, mi připoměl ten pocit, když mi volá moje láska. Najednou se ale jeho tvář zkřivila, zřejmě utrpěl menší šok, teď to vypadá na docela zajímavej rozhovor, snaží se mluvit potichu, ale zpráva, kterou si právě vyslechl asi ho dost rozladila. Takže téměř v amoku křičí pomalu na celej vagón a ta tlustá vychovatelka zase zpozorňuje. Je to divný, ale dneska musí člověk počítat se všim, je mi jasný, že kdyby věděl o co půjde a co mu jeho nejmilejší sdělí, nikdy by ten telefon nezvedl. Už je holt pozdě a tak se dovídá krásnou zprávu o tom, že možná bude otcem. Vychovatelka se skoro udusila když uslyšela o co jde. Zavěsil a někam odešel, ani se mu nedivím, tohle by chtělo zapít! Přepadl mě ukrutnej hlad, muj žaludek o sobě dává poměrně dost vědět, neni divu vždyť už pěknou řádku hodin neměl práci. Tak jsem vyndal zbytky z koleje moc toho neni ale na pár hodin to zasytí. Už abych byl na místě, když cestuje člověk sám utíká to strašně pomalu, ono celkově všechno je pomalý když je na to člověk sám. Jde na mě spaní asi si zdřímnu, stejnak nevim už co psát vagón se skoro vyprázdnil, zbyla jen vychna, týpek s mobilem, ale ten se ještě nevrátil a nějakej pár čerstvě zamilovaných adolescentů, kteří se krčí úplně vzadu vagónu na jednej sedačce a chutnaj jeden druhýho. Zase mi vběhla do hlavy myšlenka na Terku, taky bych se krčil...jdu spát!