Jaro

Jaro přichází jako každý rok, století co století, vždy ve stejnou dobu. Pod datem 21. května si každý toto magické slovo představí. Když někdo sedí uprostřed zimy v paneláku zabalený do deky, opřený o ústřední topení ve snaze zahřát se a v hlavě se mu honí myšlenky na jaro, na to krásné období, kdy začínají kvést kytičky a šeřík, pomalu můžeme začít odhazovat zimní oblečení a nahrazovat ho jen slabšími svetry a sukýnkami, kdy začínají zpívat ptáčci, a ožívá příroda, nevím proč, ale přepadá mě euforie. Možná proto, že se také těším, možná proto, že každý rok začátkem jara přijíždí můj strýček se svými pejsky a u nás začíná veselé období nebo možná proto, že zase můžu trávit svůj volný čas venku, aniž bych měla u nosu rampouch.
Tady bych se trošku pozastavila u svého strýčka, abyste to špatně nepochopili, on nepřijíždí jen začátkem jara, přijíždí i na podzim a dokonce i v zimě a to nejen na vánoce. Vzhledem k tomu, že já a moje rodina jsme jeho jediní příbuzní, není se čemu divit. Ale abych tedy neodbočila od tématu, spojuji si ho nejvíce s jarem, protože když jsem byla malá, ráda jsem kreslila a co děti rády kreslí? Stromečky, kytičky, ptáčky a zvířátka. Tudíž přesně jarní subjekty. A vždy když jsem tohle začala kreslit s příchodem jara, přijel strýček. Často jsem si říkala, s jarem přijede Jaro. Je to další praštěná věc, ale já svému strýčkovi občas ze srandy říkávám Jaro. Však on mě taky nikdy nešetří. Od mého útlého dětství mi říká takovou básničku, kterou si vymyslel snad v momentě, kdy mu ohlásili, že má neteř Adélku. A tuhle básničku já nemám ráda, skoro stejně jako podzim a zimu.
Přestože během roku žiji normálním životem, s příjezdem strýčka se vše mění. On je na rozdíl od nás samotář a tak mu přijde normální vstávat ve čtyři ráno, aby vyvenčil své miláčky a prozpěvovat si u toho lidové písničky. Tím pochopitelně vzbudí babičku a dědu, a protože ani ti nejsou tišší, sedí v kuchyni a povídají si o věcech, které si běžně nestihnou říct po telefonu. A tím vzbudí mě. Když o tom tak přemýšlím, opravdu nevím, proč se na jeho příjezd vždy tak těším, když z toho pro mne plynou jen samé nové věci, na které nejsem zvyklá, a které mi tak trochu otravují život. I když, to, že mi otravují život, není správně řečeno, protože strejdu Petra mám ráda a jsem ráda, že ho vidím a můžu si s ním popovídat.
Další z jeho nemilých vlastností je, že se pořád na něco vyptává. Například když sedím u počítače a on vidí, že píšu domácí úkol, je u mne rychlostí světla a ptá se, jak je možné, že píšu tak rychle, nebo že tam mám tvrdé y, přestože si je stoprocentně jist, že tam má být měkké. To by se ještě dalo pochopit, ale když se učím francouzská slovíčka a on mi začne radit, třebaže francouzštinu slyšel možná jednou v životě v nějakém filmu pro pamětníky, ježí se mi všechny vlasy na hlavě.
A nejhorší vlastnost, kterou má, je že si věčně stěžuje. Kdyby si alespoň stěžoval oprávněně, ale to ne. On rok co rok nadává na to samé. Na jaro. Na moje oblíbené jaro. Díky tomuto tématu se vždy pouštíme do sporu, protože Petr tvrdí, že nemůže být horší roční období než jaro. Jak už jsem říkala, já mám ráda jaro, protože končí období zimy, přestože někdy na jaře ještě sněží, navíc začíná ožívat příroda, malí i velcí ptáčci se hádají v korunách stromů kdo měl těžší zimu a vše se začíná barvit do krásný pastelových barev ať už tím teď myslím růžové šeřík nebo zlatý déšť, navíc když jdu do školy, nebo kamkoliv ven, nemusím si na sebe brát tři vrstvy oblečení, abych alespoň mohla předstírat, že je mi teplo. A to nejdůležitější, lidé nejsou tak nepříjemní, jako v zimně, která jaru předchází. Když na jaře jedu v tramvaji a nevšimnu si nějaké babičky, která se o holi belhá po tramvaji a hledá volné místo, třebaže před chviličkou dobíhala tramvaj skoro rychleji, než bych ji doběhla já a ona mi vynadá do nevychovaného mladého křena, poslouchá se to daleko lépe než v zimně, protože v zimně by mne u toho určitě ještě praštila tou svou dřevěnou holí. A nebo nákupní taškou.
Nic z toho ovšem můj strýc nevidí. Pro něj je jaro obtížné roční období, které vždy jen těžko přenese přes srdce. Vždycky nad tím tak přemýšlím a napadá mě, proč by to neměl přenést přes srdce, když je mu teprve čtyřicet. On na rozdíl ode mne nevidí tu krásu, on vidí, že najednou je zase plno komárů a Petr, že má sladkou krev a kdo potom má pořád ty štípance mazat že? A taky broučci vylézají a schovávají se mu do kytek a kaktusů, které si tak pěstuje. Navíc spousta klíšťat, která naberou psi při denních procházkách. To je mu hrozně nepříjemné. Dále se vždy ohání stejným argumentem a tím jsou alergie. Je to prý hrozné „svinstvo“. Lidé se potom dusí, vypadají jako srandovní klauni s rudými nosy a vypouklýma očima. Toto vše říká úplně v klidu, aniž by mu došlo, nebo se zamyslel, že já mám také alergii. Ovšem nejhorší věc na jaru podle něj je, že v mladých se bouří hormony a pak se to válí po všech lavičkách, na všech volných trávou porostlých plochách a u vody, kam on chodí rybařit. Prý se všichni pořád miliskují a kdo se na to má dívat? U tohoto argumentu se vždy pousměji a s hrdě vztyčenou hlavou se zvedá s výmluvou, že se ještě musím naučit francouzskou báseň o jaru a nechávám ho tam sedět.
Tím tedy pro mě končí začátek jara, ale i příjezd Jara a si jdu přečíst něco o jaru, abych měla o čem se strýčkem diskutovat, až přijede napřesrok.