Kavárna

Pozorovala mne skrze okno malé zapadlé kavárničky.
“Jak se tam vůbec dostala?”
Vyhřívala se na betonu a mžourala po mně ještěrčí přání. Byla zelená a neuvěřitelně malá proti lidskému světu. Tak odvážná ve své zvířecí podstatě.
Seděla jsem u kulatého stolku a v tiché samotě si dopřávala voňavou kávu. Zrovna jsem ji chtěla pozvat na malý doušek , abychom si poklábosily o životě, ale do výhledu mi vlezl k protějšímu stolku starší muž s notesem v ruce. Usadil se, kývnul hlavou na pozdrav a vůbec mu nevadilo, že nám vpadl do hovoru.
“Nač do kavárny s notesem?”
Třeba hledá charakter postavy pro svoji novou knihu. Zasnila jsem se. Představila jsem se jako hlavní hrdinka nejprodávanějšího románu. Viděla jsem se někde v dálce na obalu té knihy s názvem – Česká Angelika.
Ačkoliv, třeba to není spisovatel.
“Co myslíš?” zvolala jsem v duchu na ještěrku Estelku. Zasmála jsem se své pohotovosti a v mírném záklonu vyhlížela svoji novou přítelkyni.
Nové jméno ji slušelo. Chtěla mi něco vyprávět, ale skrze sklo ji nebylo slyšet. Snažila jsem se odezírat, ale její vidličkový jazyk kmital stále doleva a doprava a měla toho tolik na srdci, že by mi celý den nestačil,abych ji mohla vyslechnout. Snad i pochopit. Byla ještě dítě, bez mámy a bez rodiny. Tolik hledala blízkost. Třeba i lidskou.
Chápala jsem ji a v té němé tváři našla sebe. Své dětství. Dědečkovu zahradu a malou chatku u rozbouřené řeky.
********************************************************

Hned jak jsem vkročil, omámila mne vůně rozdrcených kávových zrnek. Vlezla mi pod kůži a chuťové pohárky se nemohly dočkat, až je ukojím lahodným potěšením.
Bylo tu prázdno, jen u jednoho stolu seděla mladá žena a koukala kamsi do neznáma. Očima jako by s někým mluvila.
Mladá žena, od rána v kavárně? Kdo ví, co je zač. Přejel jsem ji pohledem a svůj pozorovací úmysl jsem zamaskoval letmým tichým pozdravem.
Minisukně, vysoké podpatky, líčidel až to zdrávo není. Mladá a zkažená. Takový je dnešní svět. Přehodil jsem nohu přes nohu a pohledem uhnul do strany. Otevřel jsem svůj blok a snažil se dát na papír slova, která mi večer prolétla hlavou a do vět nacpat myšlenku, která mne trápila již několik let. Chtěl bych to všechno ukončit a začít normálně žít.
Jeden dopis, jedno sezení a pak už jen svoboda a trocha bláznovství.
Od rána mi duněla hlava a žaludek jsem měl jako na vodě. Ale copak teď můžu jíst? Kdyby tu tak mohl být Karel. Můj starý dobrý kamarád. Chlupatý německý ovčák, který věrně stál při každém mém životním rozhodnutí.
I tehdy mi olizoval tvář, když jsem odjížděl na studia a viděl ho naposledy.
**************************************************

“Dědo! Dědečku! Koukej, na stromečku už je první hruška!” volala jsem jako malé děvčátko, když se se nám podařilo přírodu přichytit při činu.
“Budou červavý. Každej rok jsou červavý. ” zamumlal si dědeček pod fousy.
“Dáš si?”
“Néééé, fůj!” otřepala jsem se při představě, jak mi červík leze mezi zuby.
“Počkám si na další. Až na svoje!” chlubila jsem se. Posadila jsem se k němu na lavičku z kmene a nasávala do sebe jeho kouřovou vůni.
Dodnes ji cítím. A pláču.

Dědečkova zahrada bylo místo pro pohádky a velké sny. Ležela na ostrově, který ze všech stran obíhala řeka Jihlava a všude kolem voněly houbové lesy a ovocné stromy. Strávila jsem tu nejkrásnější chvíle svého života. V malé dřevěné chatce plné starých zvláštních věcí jsem se ukryla před strašidly i před bouří a zachumlaná v dědečkově náručí zhluboka dýchala jeho huňatý, dýmkou nasátý svetr. Snila o tom, že až vyrostu, koupím si taky zahradu s malou chatkou a se svými dětmi i vnoučaty budu bojovat s draky a přepadat dostavník.
Ta vysněná chvíle ne a ne přijít.
Z pohádek jsem vyrostla a zjistila, že není radno bojovat předem vyhrané boje.
Dědeček onemocněl a dobrý konec se ztrácel v mlze bolesti. Zahrada přestala dýchat a tabákovou vůni odnesl čas. Klíče od chatky jsem předala kupci a za snadno vydělané peníze si chtěla pořídit nový život. Jak moc jsem se mýlila. Vykořenila jsem svoje sny a touhy a ocitla se v rozpadlém světě bez emocí. Ač jsem hrdě nesla svoji vinu, mé srdce řvalo. Řvalo, snad tišeji než les a nikdo neslyšel, že se řeka zastavila a mé koryto, jindy tolik plné lásky, vyschlo.
Je to právě rok, co dědeček umřel. Schválně umřel. Nemohl unést, co jsem udělala. Prodala jsem jeho dědictví i život generacím, které měli přijít po mě. Okradla jsem svoje děti o pohádku života.
Estelka na mne nevěřícně koulela svoje zelené oči. Pán, co seděl u stolku naproti odvrátil hlavu a jakoby tušil, že jsem jako vnučka, selhala.
Moje černé svědomí zaplavilo svět.

Do rukou mi v beznaději vklouzly noviny a nutkání k slzám jsem ukryla v inzerátech.
*******************************************************

Karel byl kříženec německého ovčáka a jezevčice Marty. Láska sedmi ulic, která dokázala vdechnout duši mému nejlepšímu příteli s němou tváří .

Už jako dítě jsem se nerad pral a utíkal si požalovat k Bohu. Byl tu, aniž bych ho žádal , aniž bych se prosil nebo doprošoval.
Jako Karel.
A jako tenkrát, když jsem si rozbil koleno. Byli tu oba dva. Seděl jsem na hřišti s nohama u brady, celý od krve a plný nenávisti.On mi lízal rány z těla a on z duše. Řval jsem na své vrsteníky ze sebe všechnu nenávist a posílal svého otce , aby potrestal ty nevinné, kteří mi plivali do tváře pravdu mého rodu. Že on, pro mne otec a hrdina , není z mé krve.

Maminka mne vychovávala od raného dětsví sama a celý ten náš klan byl jako začarovaný,. Jako prokletý.
Babička, kterou máma od svých pětadvaceti neviděla až do její smrti byla na svoje dcery od třiceti let, kdy se stala vdovou sama. Asi Bůh, kterého tolik obě dvě nenáviděly a od sebe odháněly to tak chtěl. To tak způsobil.
A já, dítě zrozené z nemanželské lásky nesl v sobě pochodeň, která měla všechno změnit.
Když jsem procitl z nevědomí, propadl se se mnou svět do pekel. Nevěřil jsem sobě, matce ani světu. Jen Karel odnášel mé strachy kamsi na smetiště smutku a já, zachumlaný v jeho teplé huňaté srsti prospal svoje dětství .Dospěl jsem do věku, kdy mi láskyplný jazyk nedokázal dát tu lásku jako rodina. Dokázal slízat slzy i rány od rozbitého kolene,ale bolavé srdce nechal puknout v propadlišti pokání.
Obrátil jsem se tedy k Bohu. Všechno jsem mu mohl říct. Na záchodě jsem se tajně učil Otčenáš a pod peřinou vyšeptával do noci svoje tajemství.
Stal se mým pokrevním otcem a kamarádem ve chvílích, kdy mi chyběly láskyplná slova i náruče babiček.
Rozhodl jsem se i k nevůli rodiny, jít na katolické gymnázium a po té na teologickou fakultu. Loučení bylo krátké a beze slov. Jen Karel svým němým jazykem breptal neslyšně svoje touhy.
Jsem farář.
Říkají mi František.

Sedím u stolku v chladné zapadlé kavárně a přemýšlím o tom, co napsat na papír. Chci se zbavit povinnosti, rozkopat kořeny a opustit svoji lásku, abych mohl hledat jinou.

Píšu do bloku slova, kterým nevěřím a která na mne dopadla ze vzteku a samoty. Snad i z lítosti nad sebou samým. Ze stesku.
“Vážený pane Biskupe!”
Opakuji již po čtvrté a ne a ne napsat tu touhu, která mne přepadla zcela nenadále a nepřipraveně. Něco ve mne řvalo a ronilo slzy . Nedokázalo najít koryto ,kterým by tu vyschlou touhu odplavilo.
„Vážený pane Biskupe!“, huláká mi hlavou a prosím, aby mi se mi vrátila ta silná a drsná slova. Chtěl bych být malým a naivním klukem s chlupatým psem, který žije dle rytmu srdce a dokáže jít proti proudu prokletí.
Dnes už to nejde.
Zavírám blok a v záklonu duše prosím Boha o odpuštění. V rohu kavárny se ženě zaleskly oči.

Má krásné dlouhé nohy. Ty podpatky ji vlastně moc sluší a s tou krátkou sukní provokuje až k nebi. Čte noviny a pramen vlasů ji šimrá na krku.

Beru svoje věci a vyrážím k jejímu stolu.
****************************************************************************************************************
“ Mohu?”
“Jistě, tedy samozřejmě Už je mám přečtený!”
“ Prodáváte něco?”
“ Ne, jen něco sháním!”
“ Taky něco potřebuji! Neprodává tam někdo psa?”
“ Ne, alespoň jsem si nevšimla. Já chci koupit zahradu. Zahradu s chatkou a ovocné stromy. Hrušky!”

Ještěrka zmizela v křoví a v dálce zaštěkal pes.